1. Vývoj lidstva ve starověkých orientálních státech

Podmínky pro vznik městských států:

Vytvoření států bylo důsledkem 1) intenzivní využití půdy umožněné použitím dokonalejšího nářadí (pluh, tažná zvířata, kovové nástroje) a vybudováním irigačního systému. Tím byly vytvořeny podmínky k nerovnému přístupu k zemědělským zdrojům a byla vytvořena tendence k třídnímu dělení společnosti. 2) rozvoj specializovaného řemesla Nutnost opatřování surovin podporovala další sociální diferenciaci, vzrůst administrativy a větší důraz na vojenskou expanzi 3) vzrůst měst a vytváření redistribučních center (chrámového, později palácového hospodářství)

Mezopotámie:

je území v povodí středního a dolního toku veletoků Eufratu a Tigridu, které se zhruba kryje s územím dnešní Irácké arabské republiky. Název pochází z řečtiny: Řekové však nazývali Mezopotámii (Mesopotamia, "Meziříčí") jen území mezi středními toky obou řek, bez jižní části Babylonie. Dále byla Mezopotámie spojena se Sýrií. Sýrie byla ve starověku křižovatkou obchodních cest spojujících Mezopotámii, Malou Asii, Egypt a Středomoří měla pro Mezopotámii klíčový význam. Zápas o její ovládnutí a udržení se táhne celými mezopotamskými dějinami. Severní a jižní část Mezopotámie se od sebe liší geografickými i klimatickými podmínkami. I jejich historický vývoj je odlišný. Podle Babylónu se jižní část jmenuje Babylonie a severní podle Aššuru Asýrie. Severní oblast Babylonie se nazývá v klínopisných textech Akkad a jižní podle obyvatel, od kterého pochází nejstarší písemné památky Sumer. V Babylonii bylo nutné zavlažování oproti Asýrii.

zemědělství: nejdůležitějšími plodinami v Mezopotamii byly obiloviny. Díky množství a bohatství pastvin se rozvinulo dobytkářství. Skot byl používán hlavně k tahu. K. r. 1600 se rozšířil chov koní. Velký význam měl také rybolov. Jižní Mezopotámie je chudá na nerostné suroviny a ty se musely dovážet. Tyto suroviny se proto užívají pouze na stavbu paláců a obyvatelé Mezopotámie si to vynahrazovali všestranným využitím hlíny a rákosu. V severní Mezopotámii se objevuje v malém množství vápenec, ale zbytek bylo stejně nutné dovážet. O bezpečnost a průchodnost obch. cest pečoval stát.

Vznik prvních států v Mezopotámii - predynastické období (3500 - 3000 přnl.)

Ve druhé čtvrtině 4. tisíciletí přnl. se poprvé objevuje urucká kultura. Pro tu je charakteristická nová keramika poprvé vyráběná na hrnčířském kruhu. Dochází ke vzniku prvních městských států. Archeologicky znamená urucká kultura začátek starší doby bronzové. Uruckou kulturu rozdělujeme:

starší urucká kultura (etapa Varka)

je charakterizována především keramikou a glyptikou (výrobou šperků z drahokamů a pečetidel)

střední urucká kultura

charakteristická opět jen keramika (šedá s rytými obloučky n. kruhy)

mladší urucká kultura

znamená rozkvět městské civilizace a z této doby pocházejí nejstarší písemné (piktografické) záznamy na světě

Uruk tehdy zaujímal rozlohu jednoho km čtverečního, asi o 300 let později měřil jeho obvod asi 10km a byl obehnán hradbami. Byl daleko větší než jakékoli jiné město a měl podle rozlohy asi 20 000 obyvatel. Města-centra městských států byla od sebe vzdálena 15-20km, státy tedy představovaly území našich okresů. V jižní Mezopotámii jich bylo asi 12. Nejvýznamějším rysem měst byly nadále chrámy. Pro všechny jihomezopotámské chrámy je typická vysoká terasa, základ pozdějšího zikkuratu. Rozkvétá i výroba kamenných nádob, amuletů a zlatých, stříbrných a měděných předmětů.

Sumerské městské státy v raně dynastickém období (3000-2350 přnl.)

V raně dynastickém období byl Sumer rozdělen na městské státy, které vznikaly integrací predinastických měst a vesnic. První města měla malou rozlohu (Tell, Ukajr asi 7ha) a byla soustředěna na jihu Sumeru. V raně dynastickém období se města zvětšila (Uruk měřil asi 435ha) a začala vznikat i na severu (Kiš, Ešnunna). Město se stalo centrem státu a tato změněná funkce se projevila v městské arhitekruře: města byla obehnána hradbami a vedle chrámu se objevila další centrální budova-palác. Dějiny raně dynastického období I a II nelze na základě známých pramenů dosud zrekonstruovat. Sumerský královský seznam začíná vládou pěti měst a osmi nebo deseti králů s mytickou délkou vlády dohromady vládli asi 241 200 let. Na konci tohoto období, jak vypráví sumerská tradice, vyhubili bohové lidstvo potopou. Po potopě vládly první dvě dynastie v Kiši (Enmebaragesi, Agga) a v Uruku (Giligameš). Velký význam obou měst v RD II, který odrážejí četné eposy a mýty, je doložen i archeologicky.

Sumerské vyprávění o potopě přezali Babylóňané a Asyřané a od nich Židé, kteří je zařadili do Starého zákona. Archeologové objevili v některých sumerských městech nánosy bahna z konce RD I. Z těchto nálezů někteří např L. Woolley usuzovali, že legenda o potopě má historické jádro. Novější výzkumy však ukázaly, že šlo pouze o lokální zátopy, které nepostihly všechna sumerská města současně.

Nejstarší formou politické organizace sumerských městských států, jejíž zbytky se dochovaly ještě počátkem raně dynastické doby, byla primitivní demokracie. Nejvyšší autorita byla v rukou shromáždění všech obyvatel města, kteří rozhodovali o všech státních záležitostech. K provádění svých rozhodnutí volilo shromáždění své úředníky. Z nich nejdůležitější byl ten, kdo byl nejvyšším knězem městského boha v jehož zastoupeníí řídil městský stát. Sídlil v chrámu a vedl chrámové hospodářství, kterému náležela velká část obdělávané půdy státu.

pozn. Prvním vědcem, který dokázal že první formou sumerského hospodářství nebyla despotická monarchie, ale primitivní demokracie byl T. Jacobsen.

Základem chrámového hospodářství bylo zemědělství, pastevectví a rybolov. Pěstovalo se obilí, dalte a olejnaté rostliny. K chrámu náležely i specializované řeeslnické dílny. Vedle zpracování zemědělských produktů (výroba piva a mlynářství) bylo nejrozvinutější tkalcovství. Bylo známo i kamenictví, kolářství, zlatokopectví a kovářství. Suroviny nezbytné k rozvoji řemesel opatřovali chrámoví obchodníci. Půda náežející chrámu byla rozdělena na tři části 1)půda, kterou chrám obdělával sám 2)půda určená k obživě příslušníků chrámového personálu 3)půda, kterou chrám pronajímal za část sklizně

Většina chrámových panovníků byla odměňována naturálními dávkami a různě velkými pozemky. Vedle svých normálních úkonů se museli účastnit i staveb kanálů, chrámů a hradeb. Z těchto povinností byli vyňati jen někteří kněží. Kněží také zastávali nejvyšší funkce v administrativě. Vedoucím úředníkem byl kněz nazývaný sanga, kterému podléhali další úředníci: dozorci nad stády a sýpkami, vedoucí pracovních oddílů, účetní, správci, písaři a vojenští velitelé. Územní růst sumerských městských států a jejich zápas o nadvládu si vynutil novou formu politické organizace - monarchii. Politické funkce všeobecného shromáždění se soustředily v osobě vládce, který měl titul lugal nebo ensi. Panovníkova funkce se vyvinula z funkce voleného vojenského náčelníka a neopírala se o všeobecný souhlas (shromáždění jako politická instituce zmizelo), ale o moc. Nejdůležitějším potvrzením jeho vlády bylo vojsko, které k němu mělo vztah připomínající nevolnictví. Ekonomickou funkcí panovníka bylo zabezpečit úrodu a to jednak v rovině nábožensko-magické udržováním dobrého vztahu k bohům, jednak v rovině reálné, že pomocí administrativy udržoval kanály a rozděloval vodu. Jako nejvyšší soudce odpovídal panovník za mír mezi poddanými, jako vrchní velitel byl odpovědný za úspěšné vedení válek. Sídlil v paláci, který se stal významným redistribučním centrem. Od toho tedy palácové hospodářství, které bylo organizováno v duchu chrámového.

Ur:

Zde jsou doloženi panovníci Meskalamdug a Akalamdug, kteří byli vystřídáni vládci I. urucké dynastie

Lagaš:

Zde vládli zčásti současně s vládci I. dynastie z Uru panovníci dynastie, kterou založil k. roku 2520 přnl. Urnanše. Politické dějiny byly vyplněny konflikty se sousedním státem Ummou. Předmětem sporu bylo zásobování vodou ze společných kanálů a pohraniční území Guedinna. Průběh jednoho z těchto sporů je vylíčen na tzv. supí stéle (ob. 64). Velká část lagašské půdy patřila chrámům a paláci. K chrámovému a palácovému hospodářství náleželi též otroci. Pracovali jako služebníci, tkali tkaniny a mleli obilí. Chrámoví a palácoví zaměstnanci byli organizováni v oddílech podle své specializace. Oddíly řídily dozorci. Pracovníci byli odměňováni podle důležitosti funkce, ale přihlíželo se též k velikosti rodiny a stáří pracovníka. Naturální dávky se skládaly z obilí, datlí, oleje a oděvů. Někteří vysocí funkcionáři byli odměňováni stříbrem. Ke konci vlády Urganšeho dynastie byla narušena rovnováha původního ekonomického systému tím, že si vládnoucí rodina přivlastnila půdu chrámů. Došlo k hromadění majetku v rukou jednotlivců a vytvoření vrstvy bohatých pozemkových vlastníků. Masa obyvatel zchudla a následkem daňového systému vzrostlo jejich zadlužení. Vzniklou krizi se snažil řešit obnovením původního systému. Avšak Urukagina se stal obětí rivality mezi Lagašem a Ummou. Lugalzagesi z Ummy dobyl Lagaš a po něm i ostatní sumerské městské státy. Lugalzagesim končí raně dynastické období, ve kterém byl ukončen civilizační proces, který začal v době prehistorické a pokračoval v predynastickém období. Jeho výsledkem bylo vytvoření sumerských městských států, první státní formy v dějinách Mezopotámie.

Staroakkadské období (2340-2198přnl)

již v raně dynastickém období, ne-li dříve se stěhovaly do jižní Mezopotámie polokočovné semitské kmeny ze západních pouští: ty postupně přecházely k usedlému životu a přijímaly sumerskou civilizaci. Nejvíce Semitů se usídlilo v severní části Mezopotámie. Kolem roku 2340 se zmocnil vlády v Kiši semitský úředník kišského panovníka Ur-Zababy, a po svém nástupu přijal jméno Sargon (akkadsky Šarrum kínum, tj. "pravý král") Sargon si vystavěl nové hlavní město Akkad, podle něho se nazývá dynastie, kterou založil, i období ve kterém vládla. (pozn. hlavní město nebylo dosud objeveno- doklady o jeho existenci z periferií)

Sargon a jeho nástupci

Když Sargon upevnil svohe pozice na severu, obrátil se proti jižním městům. V řadě bitev porazil Lugalzagesiho a stal se jediným vládcem Sumeru a Akkadu, jak se od této doby nazývaly dolní a horní část jižní Mezopotámie.Sargon vedl i úspěšné války v Sýrii. Sargon měl dva syny Rimuše a Maništusu a oba zahynuly při palácových převratech. Čttvrý vládce akkadské dynastie Narámsín je vedle Sargona nejslavnějším panovníkem celé dynastie. Území sice rozšířil (západní břeh Perského zál. - obch. cesty do Indie, Kurdistánské pohoří), ale také vyčerpal a oslabil. Narámsín se jako první Mezopotámský vládce nechal zbožštit a byl považován za ochrané božstvo akkadskéh státu. Po jeho smrti ohrožovaly Mezopotámii útoky kmenů z pohoří Zagros, syrských stepí a Elamu, které poslední vládcové akkadské dynastie nemohli zastavit. K nebezpečí zevnějšku se připojily i vnitřní nepokoje, a tak vláda akkadské dynastie skončila v marném boji s vnitřním i vnějším ohrožením a země upadla do bezvládí.

Hospodářství a stát

V akkadském období získalo palácové hospodářství definitivní převahu nad hospodářstvím chrámů. O velkém významu obchodu ve staroakkadském období svědčí velký počet kupců, kteří ve službách paláce vedli dálkový obchod.

Období gutejské nadvlády (2198 - 2110 přnl.)

nepokojů, ve kterých zanikla vláda akkadské dynastie, využil kmen Gutejců z pohoří Zagros, který ovládl jižní Mezopotámii, když předtím zpustošil Asýrii. Nejznámnějším panovníkem tohoto období je lagašský vládce Gudea (obr. 66). Roku 2116 přnl. vyhnal Utuchengal z Uruku (2116-2110 přnl.) Gutejce ze země a znovu sjednotil sumerská a akkadská města a dosadil do nich své úředníky ve funkci guvernérů.

Vláda 3. dynastie z Uru (2111-2003 přnl.)

Urnammu, Utuchengalův guvernér v Uru, se zmocnil vlády nad Sumerem a Akkadem a založil dynastii, která byla podle sumerskéh královského seznamu třetí dynastií vládnoucí v Uru. Jeho nejnádhernejší stavbou byl třístupňový chrám (zikkurat) boha Sínu v Uru (obr. 67a, 67b)

Nájezdy Amoritů

Během vlády následujících panovníků Amarsína a Súsína začaly říši ohrožovat ozbrojené nájezdy amoitských kmenů ze syrských stepí. Nájezdy urychlily proces vnitřní krize a v druhém roce Ibbisínovy vlády začal rozklad říše. Politickou krizi provázela krize hospodářská, která se projevila hladem. Oslabená země byla pustošena nájezdy kmenů z východních pohoří. Ve 27. roce Ibbisínovy vlády dobyli Ur Elamité a posledního panovníka Urnammuovy dynastie odvlekli do zajetí. Vládcové 3. dynastie z Uru ovládli stát s poměrně vysokým stupněm centralizace, s rozvinutým administrativním aparátem a s dobře fungujícím hospodářstvím. Tato dynastie zajistila zemi téměř celé století míru a rozkvětu, ale ani ona nepřekonala odstředivé tendence sumerských městských států. Se zánikem 3. dynasttie z Uru přestali Sumerové existovat jako politický útvar, ale jejich kulturní a civilizační dědictví bylo přejímáno ve všech následujících obdobích Mezopotámských dějin.

Starobabylónské období (1894-1594 přnl.)

Po rozpadu urského státu se vytvořila na území jižní Mezopotámie řada městských států ovládaná panovníky amoritského původu, kteří mezi sebou zápasili o ovládnutí většího území. Prvním panovníkem, kterému se to povedlo byl Išbierra z Isinu, bývalý guvenér posledního urského krále. Isinští panovníci vládli v tradicích 3. dynastie z Uru a stabilizovali politický a hospodářský život území, které ovládali. Ke konci Lipitištarovy vlády (1934- 1924 přnl.) začala Larsa ohrožovat nadvládu Isinu a její panovník Gungunum se zmocnil části Isinského území. I vládcové Larsy se považovali za dědice 3. dynastie z Uru. Charakteristickým rysem jejich vlády byla péče, kterou věnovali budování zavodňovacíc kanálů. Rímsín z Larsy dobyl r. 1817 přnl. Isin a ovládl celou jižní a střední Babylónii. Na severu byl vážným soupeřem Larsy Babylón, kde vládla dynastie, kterou založil náčelník jednoho z amoritských kmenů, Sumuabum. Nejvýznamějším vládcem 1. dynastie z Babylónu byl Chammurabi, Rímsínův současník a soupeř (1792-1750 přnl.) Vedle Babylónu a Larsy, dvou nejvážnějších adeptů na ovládnutí Babylónie, existovalo ještě několik menších států (Ešnunna, Mari, Elam, Dér), které vytvářeli rychle se střídající koalice proti nebo na podporu jednoho z obou velkých soupeřů.

Díky svým diplomatickým a administrativním schopnostem, které byly provázeny i vojenskými úspěchy se Chammurabi stal jediným vládcem celé Babylónie. Ve 30. roce své vlády dobyl Larsu a v 35. porazil koalici Elamu, Ešnnuny a Mari.

Stát a společnost v době Chammurabiho

Chamurabiho zákony a jeho obsáhlá korespondece ukazují způsoby jakými vládl. Země byla rozdělena na oblasti, které řídili panovníkem jmenovaní správci. Správce odpovídal za udržování kanálů a komunikací a za obdělávání královské půdy. Oblasti byly dále rozděleny do okresů, které spravovali vždy dva úředníci podřízení správci. Významná byla funkce vedoucího palácových obchodníků, kteý také dozíral na vybírání daní. Úředníkům královské administrativy byla ponechána malá iniciativa. Byli odkázáni na panovníkovy instrukce a nemohi rozhodovat bez jeho souhlasu. Tak si Chammurabi zajistil kontrolu všech státních záležitostí, ale administrativní aparát se stal příliš těžkopádným. O právním postavení některých skupin obyvatelstva se dovídáme z Chammurabiho zákonů. Zákony jsou zapsány na dioritové stéle, která je ozdobena reliéfem Chammurabiho a boha Šamaše, jenž byl uznává jako ochránce spravedlnosti (obr. 71). Zákony dělí obyvatelstvo do tří skupin, které se odlišují svými právy a povinnostmi. První skupina je označena termínem awílum. Jedná se o příslušníky horních vrstev společnosti, které měly řadu privilegií. Trestní právo, které stanovilo tresty za vzájemné přestupky příslušníků této skupiny, byly neobyčejně přísné. Platila v něm zásada odvety (oko za oko, zub za zub). Příslušníci druhé skupiny jsou nazýváni muškénnum. Patřili mezi držitele královských přídělů. Zákony ukazují, že jejich postavení bylo podřízené, že nebyli rovni awílům. Provinění proti muškénovi nebylo trestáno podle zásady odvety, nýbrž pachatel byl nucen zaplatit pokutu. Nejnižší skupinou byli otroci. Otrok mohl být koupen nebo zděděn; jeho zabití nebo zranění bylo trestáno pokutou, která byla vyplácena majiteli. Otroci byli označeni otrockou značkou a jejich útěk byl přísně stíhán. Měli však právo na vlastní majetek, mohli svědčit a ženit se se svobodnými ženami. Podobně jako v předchozích obdobích nebyl jejich počet veliký. Brzy po smrti Chammurabiho se začaly projevovat příznaky úpadku říše. Jih Babylónie se osamostatnil pod vládou tzv. přímořské dynastie a z pohoří Zagros se do Babylóne stěhovaly kassitské kmeny, uvedené do pohybu nejspíše tlakem indoevropských kmenů ze severu. Konec vládě 1. babylónské dynastie učinil chettitský panovník Muršiliš I., jenž v roce 1594 přnl. dobyl a zpustošil Babylón. Když Chettité Babylónii opustili, zmocnili se vlády Kassité. Jejich hlavním městem zůstal Babylón. Ve starobabylónském období se Semité definitivně stali vedoucí politicku silou v Mezopotámii a jejich jazyk postupně vytlačoval sumerštinu, která zůstávala jen jazykem náboženských i literárních textů. Myšlenka centralizace přežila zánik Chammurabiho dynastie a představa Babylónie jako jednotného státu přešla do následujícího období.

Staroasyrské období (20 - 18. stol. přnl.)

Ve staroasyrské období se vytvořil na území severní Mezopotámie stát - Asýrie.

Nejstarší písemné zprávy o Asýrii pocházejí z nápisů panovníků akkadské dynastie a 3. dynastie z Uru. Narámsín postavil v Tell Braku a v Ninive pevnosti. Urští panovníci vládli v Asýrii prostřednictvím místodržících. V době pozvolného úpadku urské říše za Ibbisína (2027 - 2003 přnl.) se ujala vlády v Asýrii domácí knížata, která sídlila v Aššuru. Za vlády panovníků této dynastie prožila Asýrie v 19. stol a počátkem 18. stol. první období ekonomického rozkvětu.

V severní Mezopotámii je v této době gaurská kultura, která je parelení s kulturou uruckou.

zdělávání půdy umožňovaly Egypťanům pravidelné zátopy Nilu. Pěstovali obilí, luštěniny, datlovou palmu, vinnou révu a chovali hovězí dobytek, ovoce a kozy, koně přivedli do Egypta až Hyksové(kolem r. 1700 př. Kr.)

Egypt:

Hlavním řemeslem Egypťanů bylo tkaní látek, hrnčířství, zpracovávání kovů a výroba skla. Egypťané byli i dovednými řemeslníky, jak dokatzují nalezené zbraně, klenoty a náramky. Byli pracovití, dbalí čistoty a rádi se účastnili slavností. Daně platili v naturáliích. Zahraniční obchod se vyvíjel podél Nilu již ve třetím tisíciletí př. Kr., a to s Nubií. Později obchodovali Egypťané i s Araby a Foiničany. Většího rozvoje dosáhl zahraniční obchod v druhém tisíciletí př. Kr., kdy Egypt zápasil o politickou a hospodářskou moc nad Sýrií s mocnou říší Hethitů, ovládající Malou Asii.

Mezinárodní styky obchodní ustaly kolem r. 1000 př. Kr. v době úpadku politické moci Egypta. Obnovil je teprve Neko II. (v 7. stol, př. Kr.) prostřednictvím Foiničanů a Řeků. Neko II. dal kopat průplav z Nilu do Rudého moře, v jeho službách obepluli foiničtí plavci Afriku. Střediskem světového obchodu za Ptolemaiovců(od 3. stol. př. Kr.) se stala Alexandrie, založená Alexandrem Velikým(330 př. Kr.) a podržela toto postavení dlouho do středověku. Kolem r. 100 př. Kr. měla Alexandrie půl milionu obyvatel a kvetla tam výroba papyru, skla, mastí. Náboženství a kněží měli důležité postavení v dějinách Egypta. Každý kraj měl vlastní božstvo. Po sjednocení říše nybyli největší vážnosti bohové Re a Amon, kteří se později sloučili v jednoho boha Amon-Re. Otcem bohů byl Ptah. Nejvíce ctěni byli Osiris s manželkou Isis a synem Horem, bohem světla, který zabil zlého stýce Seta, boha tmy. Bohové se vtělovali ve zvířata, Ptah v posvátného býka Apise, Amon v berana, Sobek v krokodila. Odznakem slunečního boha Re byl chrobák(scarabeus). Král Amenhotep IV.(Echnaton)zavedl úctu k jedinému bohu slunci - Atonu, ale již jeho nástupce Tutancámon obnovil opět úctu Amona a starých bohů.

Písmo. Egypťané věřili v život posmrtný a mrtvoly balzamovali(mumie). Kněží byli strážci svytyň a pěstovali vědy. Egyptské písmo obrázkové (hieroglyfické) existovalo již kolem r. 3200 př. Kr. Později bylo písmo zjednodušeno(písmo hieratické) a přizpůsobeno denní potřebě (písmo demotické), skládalo se nakonec ze 24 znaků pro souhlásky. Prvními literárními plody byly písně, modlitby, hymny, záznamy o králích, o slavnostech, o stavbách, o vojenských výpravách. Ve vědě se pěstovala zejména aritmetika(rozměřování půdy), mechanika(stavitelství) a astronomie. Rok měl 365 dnů.

Stavitelství. Ze stavitelského umění se zachovaly především pyramidy, vystavěné faraony staré říše(Chufu, Chafre, Menkeure) asi 2800 př. Kr., a chrámy v Karnaku a Luxoru, rozšiřované hlavně v 16. a 15. století za vládců Nové říše. Egyptské sochy, zpodobňující vznešené osoby, mají ztrnulou polohu i výraz, jen sochařství z doby Echnatona činí vyjímku. Na stěnách hrobek byly vytesávany reliefy. Obrazy prostých lidí a zvířat jsou plny života.

Co znamenal pro Egypťany Nil, to znamenaly pro Mesoptamce(Sumery, Babyloňany, Assyřany, Peršany) řeky Eufrat a Tigris(Mesopotamie = kraj mezi řekami). Stoky a hráze podporovaly zavodňování i vzdáleňejších krajů, které dávaly úrodu obilí, luštěnin, datlí, vína a fíků. Z domácích zvířat znali Babyloňané ovce, kozy osly, vembloudy a od počátku druhého tisíciletí př. Kr. i koně. Staří babylóňané byli mnohem více národem průmyslovím a obchodním než Egypťané. Tkali a barvili jemné látky, zpracovávali kovy, brousili drahé kameny, vyráběli vonné masti. Platidlem jim byly plíšky neb pruty drahého kovu , při prodeji odvažované. Nejmocnější kasta země, kněžstvo, mělo i postavení finančníků, chrámy byly současně bynkami. Velmi kvetl umělecký průmysl, byly hotoveny výrobky ze skla a kovu, jehlice, náhrdelníky, náramky, prsteny, pečetní válečky. Nejstarší nám známí obyvatelé Mesopotámie, Sumerové, měli již kolem 3300 př. Kr. písmo slabičné, ryté do tabulek, asi 400 znaků

Persie:

Peršané(vládnoucí v Mezopotámii od 6. stol. př. Kr.) si osvojili kulturu babylonskou. Užívali sice starého klínového písma, ale upraveného na 36 hlásek podle písma foinického. Dárajavahuš I.(Dareos) ozdobil susy Persopolis nádhernými stavbami. Oficiálním perským náboženstvím byla nauka Zarathuštry, jenž žil asi v 7. stol. př. Kr. a hlásal věčný zápas Ahura Mazdy(Ormuzda), boha dobra, s Anró Mainjušem(Ahrimanem), bohem zla. Člověk má pomáhati Ahura Mazdovi čistým životem a získá po smrti blaženost. Pozůstatky svatých písem staroiráckých se jmenují Avesta (zákon). Tvoří ji knihy Vendidad (zákon protidémonský), Jasna, obsahující rozličné modlitby ve formě litanií a veršované zpěvy(gátry), a Malá Avesta, víž nejdůležitější části jsou chvalozpěvy(jašty). Rozkladem perské říše za Alexandra Velikého upadlo i náboženství Zarathuštrovo. Vzkvetlo nově až v 3. stol. po Kr. za Sásánovců v říši novoperské. Tehdy žil reformátor Máný(*216 po Kr.), který chtěl sloučit perskou tradici s křesťanstvím i s indickou filosofií budhismu a vytvořiti světové náboženství , ale jeho snaha byla chápána jako porotinárodní a manicheismus potlačován. V 7. století po Kr. ovládl perské kraje islám(dnes zůstala z vyznavačů Zarathuštrových jen sekta Parsů v Indii).

U nás – doba římská

Neolit raná zemědělská výroba a přechod k prvním rozvinutým kulturám

V paleolitu si člověk obstarával potravu pouhým přisvojováním přírodních produktů. Pro závěrečnou fázi tohoto hosp. bylo zintenzívnění a specializace lovu i sezónního sběru plodin. Toto vše bylo předpokladem pro chov dobytka a pěstování plodin. Při této fázi dochází ke značné diferenciovanosti částí světa. Počátky zemědělství: se neprojevují hned jako sadba nebo orba. Jde spíše o ochranu vybrané plodiny vůči nežádoucím. Tato situace vedla ke snaze zvýšit počet jedinců umělou primitivní sadbou. Prvním stupněm domestifikace zvířat bylo jejich uchovávání jako živých zásob. V oblasti mezi Sinajským pol. (na jihu) a Černým mořem (na severu) a Perským zál. (na východě) dochází k domestifikaci obilí a některých luštěnin a později skotu. Neolitem nazýváme období, které sahá od počátku zemědělské výroby, až do doby, kdy technologie umožnila vytváření přebytků. Tyto přebytky umožnily přechod k dalšímu stadiu. Typická je soběstačnost a samozásobitelství společností. Dochází k budování stálých obydlí. Zpracování plodin i chov dobytka si vyžádalo výrobu nádob - keramika n. kamené nádoby (5. st. přnl.). Prvním místem pěstování zemědělských plodin je JV Asie. Dalším důležitým krokem bylo pozdější zavlažování, které vedlo k oněm přebytkům, specializování výroby a základem pro vznik měst a států.

Se vznikem zemědělství a s přechodem k novým technologiím (bronz, železo) i při vedení válek dochází ke značnému dramatickému nárůstu obyvatel. Zároveň s tím však vzniklo i více konfliktů. Trvající konflikty získaly novou dimenzi ochočením koně (cca 2000 přnl.) ve stepích jižního Ruska a především používání koně jako tažného zvířete pro bojové vozy (cca 1500 přnl.) i jako jízdního zvířete (cca 900 přnl.). Tito chovatelé dobytka tímto dosáhly enormní mobility a vojenské údernosti, která se projevila vojenskou převahou nad usedlými rolníky a také výboji s jejichž pomocí zakládali nové říše.

Nyní bylo možné agrární přebytky uchovat po delší dobu v sýpkách a hliněných nádobách. Umožnily výživu většího množství lidí shromážděných v uzavřených sídlištích a uvolnění specialistů na řemesla a na organizaci samotné agrární výroby. Vedle údolí Jordánu a Anatolie byli pro tento vývoj rozhodující výběžky pohoří směrem do Mezopotámie. Rostli zde druhy divokých trav, ze kterých se postupně vyvinuly první druhy obilí právě tak jako len. V okolí Mezopotámie byly tehdy ještě půdy bažinaté a daly se užívat a po odvodnění. V Egyptě byl naopak vývoj analogický a vedl k vybudování zavlažovacích kanálů. Z vesnických sídlišť vyrostla později města. Základní strukturou byl klan. Později se klany na území jednoho kraje spojily v kmeny, které měly své jádro ve městě. V čele vystupovali kněží resp. kněžští králové a později územní králové. Teprve spojení takovýchto územních království, většinou dobytím zevnějšku, poskytlo základ pozdějších velkých říší.