Základy práva

Stát, pojem státu, znaky a funkce státu :

Stát je politická forma organizace lidské společnosti, která vznikla na určitém stupni jejího vývoje a splňuje tyto znaky:

1) existence státní moci

2) suverenita a výlučnost

3) územní organizace obyvatelstva

4) existence daní a poplatků

5) existence práva

Státní moc je zvláštním druhem veřejné moci, která je od společnosti oddělena a nad společnost postavena, jíž ve státě vykonává státní aparát (nebo také mechanismus).

Státní aparát se skládá z několika složek (jako např. armádní a policejní složky) a je hierarchicky uspořádán, pravomoc vykonávat státní moc mají pouze státní orgány. Pravomocí se rozumí oprávnění vykonávat státní moc, stanovenou zákonem (úřední osoby jako např. velitelé, hygienici… mají oprávnění nařizovat určitá opatření podřízeným, ale nevykonávají státní moc). Podle uspořádání dělíme státy na a) demokratické (kde je státní moc rozdělena)

b) nedemokratické (státní moc koncentrována v rukou jedné osoby, osob či skupiny)

Podle francouzské teorie je politickou zárukou k zajištění zákonnosti dělba moci (platí dodnes, řeší problémy uplatitelnosti každého člověka apod.) a dělí moc na:

1) zákonodárnou

2) výkonnou

3) soudní

4) dozor (dozor nad dodržováním zákonnosti)

5) kontrola (řeší problém zákonnosti, hospodárnosti a účelnosti : např. ČNB, NKÚ)

pozn. – části 4 a 5 (dozor a kontrola) přidány ve 20. stol

Dělba moci se dále řídí určitými zásadami: 1) zásada – samostatnosti (nejsou ve vztahu podřízenosti ani nadřízenosti), nezávislosti (v nabývání mocí) a oddělitelnosti (nemohou být součástí obou mocí, neslučitelnost funkcí) mocí, 2) zásada – rovnováhy a vzájemných brzd (jako jsou hlasování o důvěře, interpelace, zásahy prezidenta do trestního řízení, viz. obr. 1)

Abolice: pokud je udělena trestní řízení se nezahajuje nebo se v něm nepokračuje, pokud bylo zahájeno, v případě (z přání souzené osoby v pokračování řízení) prokázání viny proběhla-li abolice, nenastupuje odsouzený trest

Agraciace: zásah, který zmírňuje nebo promíjí udělený trest, vyjma škod)

Rehabilitace: uplatňuje se pokud byl již trest vykonán, jedná se o tzv. „zahlazení odsouzení“ jako kdyby dotyčný nebyl nikdy souzen

Individuální milost: zásah pro jednu konkrétní osobu (může rozhodnout sám prezident bez udělení důvodu), Amnestie: vztahuje se na neurčitý počet případů určité skupiny, jedná se o normativní akt prezidenta (soudci zkoumají kdo vlastně spadá do kategorie dané amnestie), prezident potřebuje souhlas předsedy vlády

Suverenita a výlučnost státu: vztahuje se k výkonu státní moci – nezávislosti státní moci na jakékoli jiné moci, jak uvnitř, tak vně státu (suverenitu ohrožují např. mafie a organizované gangy, řídící se svými vlastními pravidly), dále se suverenita projevuje ve vztahu vůči zahraničí (na čež existuje i smlouva), určitá omezení suverenity vůči zahraničí se projevují v případě, že stát je členem vyššího uskupení (EU, NATO atd.)

Územní organizace obyvatel: založena na principu teritoriality (na určitém území je vykonávána státní moc pro všechny stejně) opakem je princip personality (podle osob, platilo ve středověku, jiná pravidla pro šlechtu jiná pro….)

Existence práva: souhrn právních norem vydaných státem, které mají formu pramenů práva a jsou státem vynutitelné

Funkce státu:

1) funkce vnitřní (jedná se o ekonomickou, hospodářskou a vzdělávací funkci, vnitřní bezpečnost, zahrnuje placení daní, povinnosti občana atd.)

2) funkce vnější do této kategorie patří obrana státu či např. zahraniční politika

Formy státu (podle formy vlády a učlenění státu):

Forma vlády je daná vztahem mezi nejvyššími státními orgány způsobem uspořádání státní moci a vztahem jednotlivce ke státní moci

1) parlamentní republika – hlavou státu je prezident, který je součástí moci výkonné, není šéfem vlády, má oddělené postavení a jeho funkce je omezená (nemá zákonodárnou iniciativu), avšak na druhou stranu nemůže být odvolán, není nikomu odpovědný a má absolutní imunitu (tzn. že i kdyby spáchal vraždu, nemůže být jakkoli potrestán), prezident je volen parlamentem

2) parlamentní monarchie – hlavou státu je monarcha (může to být král, císař, …), jeho funkce je spíše formální, nemá reálné pravomoci (nesjednává žádné smlouvy, ani stát navenek nezastupuje), monarcha není volen, ale nabývá své funkce dědičně a na neomezenou dobu

3) prezidentská republika – prezident vyčnívá nade všemi, je zároveň předsedou vlády, vybírá si sám vládu (která není odpovědná parlamentu, ale jenom jemu), má reálné právo veta, je volen přímou volbou (příkladem jsou Spojené Státy, Rusko, Francie)

4) dualistická monarchie – prezident je hlavou státu, může si vybrat předsedu vlády (nebo funkci vykonávat sám), má absolutní právo veta, má vliv na soudní moc, není volen a titul přijímá dědičně na neomezeně dlouhou dobu

5) jiné formy (převážně autokracie) – koncentrace moci v rukou osob(y) či skupin(y), různé orientální despocie atd.

z hlediska učlenění státu dělíme státy na:

a) jednoduché – tzv. unitární státy, mají jedinou formu uspořádání státní moci, jedno státní občanství, navenek vystupují jako jeden celek

b) složené – jedná se federativní státy - státy spojené pouze na základě ústavy , která řeší kompetence mezi jednotlivými státy a federací, mají dvojí soustavu státních orgánů, mezi nimiž není vztah podřízenosti ani nadřízenosti, ale dělba kompetencí, navenek vystupuje federace jako jeden celek, občané mají dvojí občanství, dalším příkladem může být tzv. konfederace – spojení států na základě mezinárodní smlouvy (některé orgány spojeny na základě výhodnosti)

ve většině těchto forem státu je uplatněna tzv. zastupitelská demokracie – možnost volit představitele, kteří pak vykonávají státní moc nebo přímá demokracie (referendum či místní referendum díky němuž vykonává lid státní moc přímo, plebiscit – jako rozhodnutí obyvatel určité části státu, zda-li mají být připojeni k jinému státu)

k uplatnění zastupitelské (i jiné) demokracie je potřeba volební systém :

1) systém poměrného zastoupení – u nás uplatněn v parlamentních volbách (hlas dáváme straně, udělit můžeme pouze preferenční hlasy, před volbami se strany sejdou a udělají vlastní volby tzv. primárky, kde se rozhodne kdo a na jakém místě bude na kandidátce), počet křesel se počítá podle úspěchu strany v procentním vyjádření (min. 5%)

2) většinový volební systém – území rozděleno na několik obvodů, k získání mandátu stačí prostá většina (u jednokolového systému), u dvoukolového systému v prvním kole vyhrává ten kdo má více jak 50 %, ve druhém kole, pokud se koná vyhrává ten, kdo má většinu

volební právo – aktivní (možnost volit), pasivní (možnost být volen), všeobecné (pro všechny), rovné (všichni mají stejně hlasů), přímé (volit se může jenom osobně), za plentou

Zákonodárný proces (proces přijímání zákonů) :

Tento proces je upravenou samotnou ústavou a jednacími řády obou komor parlamentu, na jeho prvopočátku stojí uplatnění zákonodárné iniciativy (kdo má tuto zákonodárnou iniciativu je také uvedeno v ústavě – je to vláda, poslanec, skupina poslanců, senát jako celek, zastupitelstvo vyšších územně-správních celků), každé předložení zákona musí mít svá pravidla a řád (každý zákon má osnovu, která obsahuje paragrafované znění zákona, dále má části, hlavy, oddíly, pododdíly, paragrafy - ty se dále dělí na odstavce. Druhou částí (první byla osnova) je tzv. důvodová zpráva, která se skládá z

1) obecné části – která zahrnuje důvody ke zpracování zákona, posouzení, zda zákon není v rozporu s ústavou či mezinárodními smlouvami a finanční spolu s organizačními dopady

2) zvláštní části – ve které je ke každému paragrafu uvedeno vysvětlení, jak to vlastně autor zákona myslel

v ČR i jinde návrhy zákonů většinou předkládá vláda (má vlastní výbory které se danými problematikami zabývají), pokud návrh nevyjde od vlády má vláda zákonnou 30ti denní lhůtu vyjádřit se, po uplynutí této doby je návrh odeslán předsedovi poslanecké sněmovny, je určen zpravodaj daného zákona, u nás platí tzv. trojčtení zákona

1) 1. čtení – poprvé se návrh dostává do pléna a je o něm hlasováno (může být schválen nebo doporučen k přepracování)

2) 2. čtení – pokud je návrh zákona v 1. čtení schválen může jít do druhého čtení, druhému čtení předchází jednání ve výborech (které mohou přidat nebo změnit některou část návrhu), pokud výbor zákon doporučí koná se obecná a podrobná rozprava, nakonec je druhé čtení uzavřeno hlasováním, aby návrh mohl jít do čtení třetího

3) 3. čtení – většinou následuje bezprostředně po druhém čtení, v rámci třetího čtení lze v návrhu zákona měnit pouze technické záležitosti (tečky, uvozovky apod.), při konečném hlasování ve třetím čtení musí být přítomna alespoň 1/3 všech poslanců a hlasovat pro více než 50%, je li takto návrh odsouhlasen odchází do senátu

senátní schvalování návrhu zákona, ve stanoveném limitu 30dní a těchto variantách:

1) schválení návrhu – pokud dojde ke schválení v senátu, po podpisu prezidenta (ten má 15 dní na to, aby zákon vrátil s odůvodněním), předsedy vlády a předsedy poslanecké sněmovny pak zákon vyjde ve sbírce zákonů, čímž vchází v platnost (den vyjití ve sbírce zákona je dnem kdy vchází v platnost!)

2) odsouhlasení návrhu ve znění změn a doplňků – senát odsouhlasí návrh a přidá své poznámky, tento změněný návrh se vrací do posl. sněmovny (pokud není návrh odhlasován, hlasuje se o původním návrhu na který je však třeba velké quorum . tedy 101 hlasů)

3) zamítnutí návrhu zákona senátem – opět se vrací do poslanecké sněmovny, kde je potřeba velké quorum k odsouhlasení původního návrhu

4) senát nedělá nic (tváří se neutrálně) – po uplynutí zákonné lhůty 30ti dnů je návrh tímto jakoby schválen

5) senát se vyjádří, že se návrhem zákona nebude zabývat – důležité pro urychlení přijímání nových zákonů, jakmile toto upozornění přijde do poslanecké sněmovny je návrh přijat

existují zákony, které musí přijmout obě komory parlamentu (ústavní zákony, volební zákony, dále obě komory parlamentu musí ratifikovat mezinárodní smlouvy, i když se přímo nejedná o zákonodárný proces, u ratifikací je třeba stejné quorum jako při přijímání ústavního zákona) a naopak zákony, které do senátu nikdy nezamíří (jako jsou zákony o rozpočtu a státním závěrečném účtu)

procedura v přijímání ústavních zákonů: musí být přijat oběma komorami, je potřeba schválení min. 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů, prezident nemůže přijatý ústavní zákon vrátit

Moc výkonná :

Jedná se ve své podstatě o státní správu (v ústavě definována jako vláda, prezident, státní zastupitelství)

prezident – volen většinovým systémem na společné schůzi obou komor ve Vladislavském sále, návrh na prezidenta může podat 10 poslanců nebo 10 senátorů, je volen na max. 2 volební období (1 období 5 let), prezident může být žalován pouze v občansko-právním sporu nebo za velezradu, za rozhodnutí prezidenta (v případě kontrasignace předsedou vlády) odpovídá vláda – kolektivní orgán, který rozhoduje ve sboru (má předsedu, místopředsedu a ministry) jedná se o vrcholný orgán výkonné moci a jeho rozhodování mají podobu:

a) usnesení – která jsou závazná pouze pro podřízené subjekty, ale ne obecně (jedná se např. o usnesení o privatizaci atd.)

b) nařízení – jsou obecně právně závazné (jedná se o normativní právní akt v mezích zákona)

vláda je odpovědná poslanecké sněmovně a poslancům (tzv. interpelace poslanců k určitým otázkám)

Struktura ES a EU :

Právní subjektivitu mají pouze Evropská společenství (nadstátní organizace), ale ne EU (není mezinárodní organizace – jedá se o označení pro celek tvořený členskými státy ES v souvislosti s budováním hospodářské a měnové unie), do ES patří:

1) EURATOM (zal. 1957) sdružení pro atomovou energii

2) Evropské společenství uhlí a oceli (zal. 1951) – Francie, SRN, Itálie, Benelux, zaniklo v roce 2002

3) EHS – Evropské hospodářské společenství (zal. 1957), cíle: celní unie (volný pohyb zboží, kapitálu, pracovních sil, služeb a plateb) , v 60. letech vytvořen jednotný systém orgánů, 1992 byla Maastrichtskou smlouvou podepsána smlouva o Evropské unii

Působnost evropských společenství: vyplývá ze zřizovacích smluv, typická je nadstátnost (přijatá opatření jsou závazná a vynutitelná)

Orgány EU a ES :

Institucionální změny orgánů – smlouva z NICE (2000, platnost v.r. 2003 po ratifikaci všemi patnácti členy), další vývoj předpokládá Ústava EU, která nebyla dosud schválena členskými státy. Ústava bude mít formu mezinárodní smlouvy a vytvoří jednotnou organizaci Evropskou unii s právní subjektivitou. EU tedy vstřebá nynější Evropská společenství

Evropská komise:

Reprezentuje zájmy společenství, sídlo má v Bruselu (25 komisařů – jeden z každého státu, funkční období 5 let), seznam schvaluje Evropský parlament, každý komisař má přidělenou jednu nebo několik oblastí (resortů) za které odpovídají tzv. generální direktoráty (např. průmysl, hospodářská soutěž, ochrana spotřebitele, zemědělství, doprava….), generální direktoráty připomínají ministerstva v čele stojí generální ředitelé (nikoli komisaři), dále jsou zde i útvary administrativní (např. generální sekretariát), jejich pravomoci jsou:

1) předkládá návrhy legislativních aktů (zejména Radě)

2) je výkonným orgánem

3) po zmocnění Radou vydává prováděcí předpisy k aktům sekundárního práva

4) výjimečně působí jako orgán legislativní (rozhodovací)

5) má také kontrolní pravomoci - sledování a dodržování práva Společenství

6) zastupuje společnost navenek (uzavíráním mezinárodních smluv a zařizuje styky s jinými státy a mezinárodními organizacemi)

Rada Evropské unie:

Reprezentuje zájmy členských států, skládá se z ministrů členských států podle projednávaných otázek, zasedá v Bruselu či Lucemburku, pravomoci:

1) především se jedná o orgán rozhodovací

2) je to hlavní „zákonodárce“ ve Společenství

3) rozhodnutí rady má nejčastěji formu aktů sekundárního práva (směrnice, nařízení, rozhodnutí, doporučení a stanoviska, uděluje Komisi pravomoci k provádění svých aktů)

Výbor stálých zástupců (COREPER):

Neboli COmité des Representants PERmanents, stálí zástupci států (velvyslanci), jejich úkolem je připravit každé zasedání Rady

Evropský parlament:

Reprezentativní, rozhodovací a jednokomorový orgán, složení 732 poslanců (ČR – 24 poslanců), volby probíhají v členských státech podle jejich vlastních volebních zákonů, sdruženi ve 20 stálých výborech (např. energie, doprava, kultura, výbor pro práva žen, bezpečnost, obrana) a další dočasné vyšetřovací výbory (např. Pro nemoc šílených krav), usnáší se absolutní většinou odevzdaných hlasů, pravomoci evropského parlamentu jsou:

1) spolu-rozhodovací pravomoc je účast na přijímání aktů sekundárního práva společně s Radou (parlament je konzultativním orgánem Rady – poskytuje Radě stanoviska, která sice nejsou právně závazná, ale mají značnou politickou váhu)

2) dále se podílí na projednávání rozpočtu společenství, vyslovení nedůvěry komisi, interpelace komise, projednává výroční zprávy komise, schvaluje předsedy i členy komise, jmenuje ombudsmana (který přijímá stížnosti od občanů EU na činnost orgánů Společenství a provádí šetření)

Evropská rada (evropský summit):

Z hlediska svého složení je nejvýše (tvoří jej hlavy států a předsedové vlád), přijímá zásadní politická rozhodnutí nezbytná pro vývoj společenství, mezi lety 1957 – 87 rozhodla např. o přímé volbě poslanců parlamentu, o vytvoření jednotného měnového systému, rozšíření EU, schází se dvakrát ročně, předsedou je představitel státu, který vykonává předsednictví v Radě.

Evropský soudní dvůr:

Se sídlem v Luxemburku, nezaměňovat s Evropským soudem pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (soudní orgán Rady Evropy) a s Mezinárodním soudním dvorem se sídlem v Haagu (jedná se o trestní soudní tribunál).

Je složen z 25 soudců jmenovaných dohodou členských států na 6 let (z každého státu jeden), soudci musí být absolutně nezávislí, nesmí vykonávat žádnou jinou funkci, soudcům je nápomocno 9 generálních advokátů, řízení probíhá podle Jednacího řádů, má dvě fáze: 1) písemnou a 2) ústní je zahajováno žalobou, která je vyhlášena v Ústředním věstníku. Jeden ze soudců provádí šetření (zjištování skutkového stavu) po zjištění skutkového stavu věc posuzuje generální advokát, který činí právní závěry a předjímá rozhodnutí ve věci, Jeho rozhodnutí je právně nezávazné. Poté nastupuje soud, pravomoce soudu:

1) zajišťování dodržování práva při jeho výkladu a vydávání právních aktů sekundárního práva, má činnost interpretační: výkladovou (právo Společenství je aplikováno nejen orgány Společenstvím, ale i orgány členských států – zejména soudy)

Soud prvního stupně (první instance):

Funguje naplno od roku 1991, 25 soudců jmenovaných na 6 let, důvodem zřízení byla přetíženost Evropského soudního dvora, můžeme se odvolat

Účetní dvůr, Evropská centrální banka

Kontroluje hospodaření společenství, dále také může kontrolovat prostředky vydané unií v jednotlivých členských státech

Evropská centrální banka

Vznikla roku 1998, tvoří spolu s centrálními bankami tzv. Evropský systém centrálních bank, jejími hlavními úkoly jsou zejména: měnová politika společenství, má výhradní právo vydávat bankovky a mince EURO (vydává je sama a povoluje jejich vydávání centrálním bankám členských států)

Evropská investiční banka

Poskytuje úvěry a záruky, usnadňuje financování projektů v různých odvětvích hospodářství (jedná se zejména o projekty na rozvoj méně rozvinutých oblastí a projekty na modernizaci či konverzi podniků)

Právní systémy :

Velké právní systémy (systémy několika států, které se vyznačují stejnými rysy (rozdíly můžou být např. ve způsobu tvorby práva, jeho aplikace či interpretace):

a) kontinentální právní systém (do něhož patří např. románsko germánský podsystém – jehož součástí je i ČR), v tomto systému jsou hlavním pramenem práva předpisy (normativní akty), vznik tohoto systému datujeme do 18-19.stol v Evropě, je postaven na institutech římského práva, je typické, že právo je dáno předem a je produktem legislativního procesu, typické je také rozdělení na právo soukromé a veřejné a jeho dělení do specifických odvětví, nachází se v kontinentální Evropě, J. Americe, Africe (westernizace práva – přejití práva v koloniích od kolonizátorů) a Asii.

b) angloamerický právní systém (obsahuje dva podsystémy: anglický a americký), pro tento systém je typická mnohost pramenů práva (součástí jsou i právní precedenty, právní obyčeje, právnická literatura, equita – spravedlnost, a ratio – rozum) jedná se o systém označovaný jako common law nezná dělení práva a jeho vznik datujeme do středověku v Anglii, užívá se v USA, Velké Británii, Kanadě, Austrálii a Novém Zélandu), poslední dobou dochází ke sbližování předešlých systémů (jako např. ve Skotsku, JARU, kde je kombinace obojího)

c) islámský právní systém v tomto systému je typické propojení náboženských norem (šaria) s právními předpisy, normy jsou neměnné (dané od boha, vycházející z koránu), typické jsou také tělesné tresty, užití našel v Saudské Arábii, Kuvajtu, Spojených Arabských Emirátech …..

Prameny práva :

jsou formy, ve kterých se právo nachází

a) právní předpisy – jsou dané předem, jsou přehledné, nevýhodou je jistá nepružnost, výhodou je právní jistota (vím za co můžu být odsouzen)

b) právní precedenty – jsou hlavním pramenem angloamerického práva, jedná se o rozhodnutí vyšších soudů, které poprvé řeší daný případ (tato rozhodnutí jsou poté závazná pro všechny další soudy), výhodou je pružnost, tvoření precedentů vychází z equity a ratia

c) právní obyčeje – vznikají spontánně, aby však mohly být považovány za pramen práva musí mít dlouhodobé trvání (až několik staletí), musí být přesně jasně a výstižně definované a musí být uznány státními orgány (v Anglii je ústava tvořena těmito obyčeji)

d) normativní smlouvy – smlouvy, které obsahují obecně závazná pravidla, jedná se o hlavní pramen mezinárodního a komunitárního práva

e) obecné zásady právní (principy) – principy, které nejsou obsaženy v normách, ale žádná smlouva nesmí být s nimi v rozporu (jedná se např. i o právnickou literaturu – v Anglii)

Prameny práva u nás :

rozčleněny z hlediska právní síly (od nejvyšší k nejnižší)

a) ústava

1. monolegální – je tvořena jediným zákonem (v USA)

2. pololegální – jedná se o více zákonů (ústava + listina základních práv a svobod, určení hranic, zákony dohromady tvoří ústavní pořádek)

3. rigidní – taková, kdy je k její změně potřeba zvláštní procedury

4. flexibilní – přijímá se stejně jako ostatní zákony a upravuje fungování státní moci

b) mezinárodní smlouvy – jsou smlouvy, pro které je potřeba souhlas obou komor parlamentu a jsou nejdříve přezkoumány ústavním soudem

c) zákony

d) zákonná opatření senátu – mají právní sílu zákona (uplatňují se v případech jako je rozpuštění poslanecké sněmovny, zákonodárnou iniciativu má v těchto případech jenom vláda, využívají se ve věcech nutnosti přijetí zákona, nikoli ve věcech ústavy, volebních zákonů či ústavních smluv, tyto zákonná opatření musí být schválena na 1. schůzi poslanecké sněmovny, jinak neplatí

e) nálezy ústavního soudu jedná se o nálezy, které mění klasické zákony či je ruší (jedná se o normativní akt v případech rozporů s mezinárodními smlouvami atd.)

Platnost právních norem :

Podmínkou platnosti norem je jejich vyhlášení ve sbírce zákonů (vychází v částkách) vyhlašování zákonů se řídí zákonem 309/1999 Sb., normy obecně platí do doby, než jsou zrušeny (na konci zákona je tzv. derogační klauzule)

Derogační klauzule dělíme na :

a) generální (ruší všechny rozporné zákony, bez jejich výčtu)

b) taxativní výčet (úplný výpis norem, které se ruší) – opakem je tzv. demonstrativní výčet (neboli výčet uvedený příklady – bývá uváděno slovem „zejména“)

dále platí tzv. „Pravidla při derogaci mlčky“:

a) zákon pozdější ruší předešlé

b) norma zvláštní má přednost před normou obecnou

c) norma nižší právní síly má přednost před normou nižší právní síly

Působnost právních norem:

a) časová účinnost – od kdy jsme nuceni normu používat (časová působnost dále dělena do: 1) časově splývá s platností, 2) stanovena datem – tzv. legisvagance, 3) speciálním případem je tzv. retroaktivita – zákon platí dříve než vyšel – u nás se v podstatě nepoužívá (výjimkou může být případ trestního práva, kdy se , pokud je to pro obviněného výhodné, použije novější právní úprava, jinak ne), pozn. není – li uvedeno platí zákon po 15 dnech

b) věcná – uvedena většinou v 1 paragrafu (…“tento zákon upravuje“ ……)

c) osobní – na které osoby norma dopadá (imunity)

1) absolutní – prezident

2) poslanci a senátoři mají absolutní imunitu na věci řečené v parlamentu, imunita na trestné činy z hlediska souhlasu předsedy imunitního výboru

d) prostorová působnost – jedná se o vymezení, kde daný právní řád platí na jakém území (u nás platí na celém území, v leteckém prostoru a pod zemí (v zahraničí na jednotlivých ambasádách, v zahraničí jsme povinni používat cizí i naše normy, při cestách platí právo vlajky – během přepravy platí normy státu ke které je společnost přiřazena)

Systém práva :

Všechny normy tvoří právní řád daného státu, dělíme podle následujících hledisek:

a) podle metody právní úpravy (na normy práva veřejného a normy práva soukromého)

b) podle předmětu právní úpravy (resp. podle zaměření na: ústavní právo, trestní právo, občanské právo, obchodní, finanční a správní

c) podle účelu (na hmotně – právní, které stanovují práva a povinnosti, a na procesní (neboli řády) – upravují postup státních orgánů a účastníků řízení)

normy práva veřejného:

účastníkem sporu je vždy stát, který má mocenské postavení, převažuje tzv. kogentní norma (tzn. že se od právní normy nemůžeme odchýlit a je závazná) závaznými normami jsou: procesní normy, správní, devizové, daňové, ústavní právo, trestní a finanční normy

normy práva soukromého:

mají převážně majetkový charakter, postavení účastníků je rovné (může být účastníkem i stát), právní normy jsou dispozitivní (návodové – tzn. že nabízí řešení, do smluv mohou nebo nemusí být zahrnuty, ale platí tak jako tak), dispozitivními normami jsou: občanský a obchodní zákoník příp. zákoník práce a některá ustanovení ze zákona o rodině

normy práva mezinárodního:

jsou zvláštními normami (normy práva EU) jejich účinnost je ode dne vyjití a nejsou tam žádné legislativní prázdniny

Struktura právních norem :

Právní norma (jako označení celého zákona, či jeho části nebo struktury pravidla), existují právní normy s těmito danými strukturami:

a) s klasickou strukturou (skládá se z hypotézy – stanovuje podmínky za kterých se norma použije, dispozice – obsahuje vlastní pravidlo (obsahem jsou práva a povinnosti), sankční hypotézy – stanoví podmínky, které musí být splněny, aby sankce dopadla

b) s jinou něž klasickou strukturou – např. derogační klauzule

Právní vztahy:

Jsou vztahy mezi právními subjekty, které jsou upraveny právními normami, subjekty obecně vystupují jako nositelé práv a povinností, mají následující předpoklady: prvním předpokladem je právní norma a druhým právní skutečnost (právně významné skutečnosti se kterými právo spojuje vznik, změnu nebo zánik právních vztahů), dále existují tzv. prvky právního vztahu a to následující: 1) subjekty, 2) objekty (předměty) a 3) obsahy

Právní skutečnosti:

Dělíme na:

1) dovolené ………ß….volné a veřejnoprávní……à…….2) nedovolené

a) právní úkony a) trestné činy (nejtěžší skutečnosti)

b) individuální akty (konstruktivní akty) b) přestupky

c) jiné právní delikty

3) objektivní

a) v souladu s právem – právní události

b) v nesouladu s právem – protiprávní stavy

Právní úkony:

Projevy vůle, které směřují ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní normy s takovýmto projevem spojují, náležitosti právních úkonů (požadavky uvedené zákonem) týkající se jednotlivých subjektů, jsou následující:

požadavky pro fyzické osoby:

- fyzické osoby mají právní subjektivitu (neboli způsobilost mít práva a povinnosti) – tato způsobilost vzniká narozením a trvá po celý život, nemůže být soudem jakkoli omezena

- přístup k právní způsobilosti (od 18let věku plná právní způsobilost, od 16let po uzavření manželství (které musí povolit soud) také v plném rozsahu, v případě pozbytí manželství tato způsobilost nezaniká, této způsobilosti může být fyzická osoba zbavena nebo její působnost omezena soudem na základě prokázání nadměrného požívání alkoholu, jedů či jiných toxických látek, dále také pro nepřechodnou duševní chorobu (chybí-li rozpoznávací a porozumovací úsudek), v takovém případě je vždy ustanoven opatrovník

- nezletilí mají právní způsobilost, která odpovídá jejich věku

požadavky pro právnické osoby:

právnické osoby jsou osobami uměle vytvořenými z lidí, jedná se například o korporace (obchodní společnosti), veřejnoprávní korporace (obce, kraje) a jiné fyzické osoby zákonem označené za právnické

- pro tyto osoby je nutná průkaznost, že je dotyčná osoba (či skupina) opravdu právnickou osobou

- je nutná registrace (v obchodním, nadačním či jiném rejstříku)

- způsobilost v tomto případě splývá s právní subjektivitou (řeší ji statutární orgány)

požadavky pro stát:

stát má právní subjektivitu přímo ze zákona a dále ze zákona vyplývá, kdo za stát a v jakých případech jedná

Právní vůle:

Právní vůle musí být dobrovolná (nevytvořená pod nátlakem, či v jiných podobných případech, což ovšem musí být prokázáno), také musí být vážná (tzn. že musí být tak opravdu míněna – tzn. právní vůle neplatí např. při hře), projev vůle musí být určitý a srozumitelný a má následující formy:

1) tacitně (neboli mlčky, v případech pokud se nevyjádříme musíme počítat s následky, které z toho plynou, tacitní projev vůle může v některých případech znamenat souhlas s danou skutečností)

2) výslovný (ústní, písemný, formou notářského zápisu, či holografně – ručně)

3) konkludentní (jinou formou než slovně, jedná se o případy uzavírání kupní smlouvy při nákopu z prodejního automatu, či uzavřením přepravní smlouvy cvaknutím lístku v autobuse atd.)

Náležitosti obsahu:

1) podstatné – tzn., že právní úkon je musí obsahovat, jinak neplatí (jsou v podstatě dané ze zákona)

2) pravidelné – bývají užívány pravidelně, pokud je však smlouva neobsahuje nic se neděje

3) nahodilé – jsou užívány v individuálních případech a obsahují podmínky (co se stane v případě určitých skutečností, nebo co se nestane, jako podmínka užívání automobilu, pokud nezaviní dotyčný nehodu atd.)

Náležitosti předmětu:

1) možnost – neboli dohodnutí, právo je možné a uskutečnitelné

2) dovolenost – musí být v souladu se zákonem (nesmí právo obcházet a být s právem v rozporu a v rozporu s dobrými mravy)

Neplatnost právních úkonů:

1) absolutní – právní úkon nikdy neplatil (a tím se musí všechny instituce řídit), zvláště pro formální nedokonalosti

2) relativní – právní úkon má účinky, do té doby než se neplatnosti dovolá oprávněná strana (Ex tunc tzn. že po dovolání je neplatný od začátku – užívá se v obchodním zákoníku), k relativní nepřihlíží soud

3) odporovatelnost – institut na ochranu věřitele (věřitel se může domáhat, aby úkony, kterými se dlužník zbavuje majetku, aby věřiteli nemusel platit byly prokázány a uplatněny, v případě prokázání je zodpovědná i osoba na kterou byl majetek převeden)