Henri Matisse (1869-1956)

"Instinkt musí být potlačen zrovna tak, jako člověk musí prořezat větve stromu aby lépe rostl" Henri Matisse.

Výtvarnému umění 20. století vévodí dva muži. Henri Matisse a Pablo Picasso. Oba vstoupili do dějin umění vizionářskými průniky, jež změnily chápání světa. Matisse byl starší, pomaleší a systematičtější, zatímco Picasso zprvu zanechal vetší dojem. Matisse, podobně jako Raffael, byl rozeným vůdcem a ostatní malíře učil a povzbuzoval. Zato Picasso, podobně jako Michelangelo, silou svého talentu ostatní odrazoval. O každém z nich je třeba mluvit zvlášť. A začneme Matissem.

Matisssovo uění má obdivuhodnou sílu výpovědi. Je jakýms rájem, do kterého Matisse vtahuje pozorovatele. Vznesl se ke kráse a vytvořil jeden z nejkrásnějších výtvarných odkazů histrorie. Byl to člověk temperamentní, zatímco Picasso, který Matisse považoval za svého jediného konkurenta, byl ve skrytu duše spíše ustrašeným venkovanem. Oba umělci se skrytými vlastnostmi vlastní duše snažili vyrovnat malováním; Picasso svými ničil svůj strach z žen; zatímco Matisse se snažil uložit svou nervozitu do nebeského klidu svého díla. Umění označoval za "pohodlnou lenošku, " což je na tak vzdělaného muže mimochodem velmi naivní přirovnání. Přitom pro něj bylo umění vskutku úlevou , útěkem do lepšího světa. Matisse se původně proslavil jako král fauvistů. To však bylo pro tohoto jemného intelektuála nesprávné označení; nebyla v něm divokost, ale mnoho vášně. Jako umělec se svrchovaně ovládal, jeho duše a mozek vždy naprosto krotily ono fauvistické "zvíře". Na portrétu své ženy s oním zeleným pruhem barvu použil pouze k tomu, aby vykreslil povahu. Pravá strana tváře jakoby drážela živost zeleného předělu, zatímco na straně druhé se barevnost připodobně barvě jejích šatů. Matisse se pokusil dosáhnout na obraze celkové harmonie.

Roky Experimentů Matissovým fauvistickým obdobím bylo přerušeno údobí experimentů. Tehdy opustil trojrozměrné efekty na plátně a zaměřil se na silně zjednodušené plochy čisté barvy, rovné tvary a silné struktury. Intelektuální síla tohoto krásného umění silně oslovuje ruskou duši, takže mnoho Matissových děl najdeme v Rusku. Jedním z nich je právě Rozhovor, na němž spolu hovoří manžel s manželkou. Jeden druhému zřetelně oponují; zatímco muž - mimochodem jde o autoportrét - je vztyčený a dominantní, žena se krčí v křesle. Je v něm jakoby uvězněná. Přitom židli takřka nerozeznáme od pozadí; žena je prostě uvězněná v celém kontextu obrazu. Muž se na ní tyčí, stejně dynamický, jako je ona pasivní i každá linka jeho pyžama je vztyčená. Muž prostě na ženou ční. Nevejde se na obraz a jeho hlava pokračuje kamsi nad něj do okolního světa. jediné "slovo" rozhovoru je vepsáno do ozdoby na zábradlí: NON, ne. Říká muž ne její sobecké pasivitě? Anebo ona říká ne jeho životu naplno?

Sochy z papíru Picasso i Matisse pracovali až do své smrti; zatímco Picasso byl štván, ale i inspirován svou stárnoucí sexualitou, Matisse přešel do období neosobních tvůrčích činů. Když už nemohl stát u malířského stojanu, nužkami vytvářel barevné vystřihovánky z papíru, z nichž skládal koláže i do podoby velkých obrazů. Těmito díly, zároveň odvážnými i brilantními, se Matisse nejvíce přiblížil abstrakci. V roce 1941 lékaři zjistili, že Matisse trpí rakovinou; od té doby byl až do konce svého života upoután na invalidní vozík. Přesto ještě dokázal dokončit výzdobu nádherné Růženicové kaple ve Vence. Fauvismus Mezi lety 1901 a 1906 se Paříži uskutečnilo několik výstav, které poprve zpřístupnily široké veřejnosti díla Vincenta Van Gogha, Paula Gauguina a Paula Cézanna. Na malíře, kteří tvorbu svých vellkých kolegů viděli poprvé, to měo osvobozující vliv; sami začali experimentovat s radikálně novými styly. Prvním hnutím moderní doby, jemuž naprosto vládla barva, byl fauvismus. Fauvismus jako hnutí byl živý jen po dobu, kdy jeho zakladatel Henri Matisse bojoval za to, aby našel potřebnu uměleckou svobodu. Matisse musel donutit barvu, aby sloužila jeho umění - asi tak jako Gauguin kdysi potřboval namalovat písčitě fialvou, aby vyjadřovala jeho emoce. Fauvisté absolutně věřili v emociální sílu barvy Fauvisté zrození modernisu bývá přisuzováno chvíli, kdy se na pařížském Podzimním salonu v roce 1905 objeviy obrazy skupiny tzv. Fauves. To, jak fauvisté malovali, ajk používali takřka nepřirozené barvy, znamenalo jedno z prvních vystoupení avantgardy v evropském umění. Velice obdivovali van Gogha, který o své práci řekl: "Místo, abych se snažil zobrazit to, co vidím, svobodně používám barvu, abych se plně vyjádřil." Fauvisté šli ještě dál - předváděli své pocity do barev syrovým, takřka neohrabaným stylem. Hlavní postavou byl Matisse, mezi fauvisty dále patřili: Vlaminck, Derain, Marquet a Rouault. Nikdy netvořili kompaktní skupinu a kolem roku 1908 mnozí přešli ke kubismu.

zpracováno podle publikace Toulky světem malířství od Wendy Beckettové