Čarodějnictví a hony na čarodějnice

„Tuplem psot a slot a klopot,

ohni, hoř a kotli, v klokot.“

Asi nejznámější slova Shakespearových čarodějnic z Macbetha. Jak ale vlastně vznikly legendy o čarodějnictví? Tyto čarodějky pochází asi z 11. Století a tím pádem jsou to asi jedny z nejstarších čarodějek v křesťanských dějinách. Ovšem je to jen proto, že křesťanské země nebyli právě kolíbkou čarodějnictví.

Prapůvod čarodějnictví bychom mohli najít už v bájení o ztracené Atlantidě, ostrovu moudrosti a kultury, který smetla strašlivá vlna. Už tehdy se věřilo v temnou moc přírody. V Atlantidě dle pověstí lidé uměli zkrotit přírodní síly a přinutit je k dílu pro člověka – podle známých faktů je to dost nepravděpodobné.

Egypt

Známějším a jistě snadněji doloženým místem je Egypt. Ovšem u nich jde magie ruku v ruce s vlastním náboženstvím. Najdeme spoustu bájí o hledání života věčného, vdechnutí života nového nebo obětních rituálů. Při rituálech bylo časté uvádět se do stavu nadlidského pomocí drog. Také všichni účastnící božích oslav museli vypít nápoj kykeón – tem byl připravován z odvaru z obilí, máty peprné. Můžeme počítat s tím, že v obilí byl zcela jistě námel obsahující halucinogeny – ergin a ergonovin.

V Egyptě také poprvé objevujeme symbolismus kovů. Například prsten vyrobený z mědi, kovu planety Venuše, měl přinášet štěstí v lásce. Oproti tomu předmět z olova patřícímu Saturnovi měl být použit hlavně pro kouzla nosící smrt. Planetární božstva se v této době objevují i v kultuře Říma a Řecka.

Antika

Právě tyto dvě země jsou známé svými věštci a věštkyněmi. Asi každému něco říká věštírna v Thébách. V této době už lidstvo není posedlé jen věčným či alespoň obnovitelným životem, ale samotným viděním budoucnosti života a jeho konce. Již tady se objevuje i ve středověku oblíbené hádání z hvězd. Astrologie se nazývala „mathesis“ neboli „učenost“. Zvláště v Římě se v době ohrožení státníci chytali magie jako pověstného stébla. Například ve válce s Kartágem se římští politici učili zpaměti odříkávat Sybilyny věštby – k odvrácení pohrom a neštěstí. Ovšem ani po drtivém vítězství Hannibala se nedal senát zaskočil a rychle sáhl po lidské oběti. A tak byli na Dobytčím trhu pohřbeny dva páry jeden z Galie a jeden z Řecka. Toto byl ovšem již trochu extrémní případ.

Další příklad římské magie nalezneme v legendě o založení. Každý rok přicházeli mladíci do jeskyně, kde dle pověsti vychovala vlčice Romula a Rema, obětovali tam psa a několik koz, pomazali se jejich krví a pak běželi podle hranice města oděni pouze do bederních roušek za psí kůže. V ruce drželi pruhy kozlí kůže a každého napotkání s ním uhodili. Zvláště pak ženy, nebo´t jim měla tato pomlázka usnadnit porod a neplodným pomoci dětem. Obíhaný kruh měl držet dobro uvnitř města. Těmto mladíkům se jinak říkalo „kozli“.

Čarodějky antiky uctívali hlavně bohyně měsíce a podsvětí Dianu, Selénu a Proserpinu. Dále uctívali i neplodné panny a čarodějky – hlavně Hekaté, její vzívání spočívalo ve vytí na rozcestích. Tyto čarodějky se prý uměli proměnit v sovy. Sova je v antickém světe tedy spojována nejen s moudrostí, ale i s temnými silami magie.

Keltové

Keltové jsou zajímavým národem sami o sobě. My jejich život známe především prostřednictvím Asterixe s okřídlenou helmičkou a jeho druha Obelixe s nadlidskou silou. Jistě si také pamatujete, že jejich vesnice byla jedna z posledních, která ještě zvládala nápor Ceasarův. A proč? Díky kouzelnému nápoji připravovanému druidem Panoramatixem. Samozřejmě nemůžeme tento příběh brát moc vážně, ovšem pravdou je, že galští kouzelníci druidové fascinují lidstvo a objevují se i ve všemožných detektivkách a hororech. Poslední země, kde Keltové přežívali nejdéle jsou Irsko a Skotsko, tam tedy můžeme hledat zbytky jejich tajemných rituálů. Na začátku si ale musíme ujasnit jednu věc – Keltové nebyli jen bojovníci beze strachu ze smrti, byli lidé, kteří znali léčivé byliny. Uznávali přírodní božstva jako bylinné skřítky a bohy pramenů. Kultovní místa měla být spojena s přírodou, nalézala se v posvátných hájích nebo u posvátných pramenů. Keltské náboženství mělo lidský rozměr. Nemělo ustálené zákony – ty se dle potřeby vyvíjely a opět zanikaly. Jejich bohové žili s nimi na zemi, prostupují celou přírodou a vším co je obklopuje. Snad bychom to dokonce mohli nazvat jakýmsi paralelním světem. Věřili v prolínání našeho věta s božským a možnou prostupnost mezi těmito dvěma světy.

Samotné slovo „druid“ znamená „ten, kdo mnoho ví“ – stát se Druidem vyžadovalo asi dvacetileté učení a namáhání paměti, neboť Keltové nikdy nic nezapisovali. Jedni pokládají za správný důvod tohoto chybění písemných pramenů to, že Druidové správně pochopili, že vzdělání se vyvíjí a nechtěli, aby se psané poučky stali jen zkostnatělým dogmatem. Druhou domněnku vyslovil jako jeden z prvních Ceasar. Podle něj Druidové nezapisují úmyslně, aby se jejich žáci museli učit vše z paměti a nepodlehli tak lenosti. Také to ochrání jejich vědění před ostatními národy. Učení se věcem nazpaměť

Společníci čarodějek

Asi nejnevděčnější úlohu měla v dějinách magie kočka. I když byl a v Egyptě uznávána jako božské zvíře, které doprovázela faraóny na onen svět. Tedy asi ani to nebyla tak krásná povinnost jak by se mohlo zdát, neboť na onen svět se dostanete jen mrtví. No ale přece jen jste zase odešli se všemi poctami. Vztah Egypťanů ke kočkám byl tak vřelý nejspíš proto, že kočky hlídali vzácné sýpky před škůdci.

V době honu na čarodějnice si to kočky už neužívali vůbec. V mnoha soudních procesech byla kočka i se svou paní obžalována a následně upálena nebo utopena. Například jakási kočka s bílými skvrnami zvaná Sathan ( trochu podivné jméno v období honů na čarodějnice…) byla v roce 1566 obviněna, že své paní Elizabeth Francisové naplňoval pastviny kravami, nacházel nápadníky a následně nevyhovující nápadníky zabíjel. Za každý splněný úkol měl být Sathan odměněn kapkou Elizabethiny krve. Jak tito dva dopadli není známo.

Také ropuchy byly vždy považované za spojence zlých mocností. V Řecku a Římě lidé věřili, že dokáží předpovídat a ovlivňovat počasí. Odtud naše rosnička v sklenici od okurek. Pokud chtěl takový farmář odvrátit bouřku musel dát ropuchu do hliněného hrnce a ten postavit na své pole. Také se tvrdilo, že tato zvířata jsou plná jedu.

O dvě století později tvrdil římský spisovatel Aelianus, že směs ropuší krve a vína je smrtelný jed. Je pravda, že při podráždění vylučuje ropucha jedovatou tekutinu, která u psů vyvolává nadměrné slinění a teploty.

Zlověstný obraz ropuchy byl podpořen i přirozeností obojživelníků – žít v močálech a bažinách, a i jejím znepokojujícím vzhledem, který připomíná znetvořenou lidskou tvář. Lidé věřili, že u čarodějnic jsou ropuchy ve zvláštní oblibě a legendy vypravují o ropuchách hýčkaných v šarlatovém hedvábí se zelenými čepičkami a zvonečky kolem krku.

Ač byla sova ještě v době antického Řecka povařována za nositelku moudrosti a věrnou společnici bohyně Athény – ochránkyně moudrých a statečných mužů, v Římě se již takové pověsti netěšila. Římané nazývali sovy strix – stejně nazývali i samotné čarodějnice. Za špatné znamení považovali tyto ptáky i vzdělanci jako Ovidius a Plinius. Věřili, že volání sovy věští smrt, což jak vidíte později v křesťanské Evropě přežilo snad až do našeho století. Pokud sova vlétla do jisté místnosti v Římě, musela být tato místnost vydrhnuta vodou a sírou, aby se zapudily zlé vlivy.

Velké oči a plochá tvář dodávají sově lidskou podobu, proto také asi pověra o proměňování lidí v sovy. Také jejich houkání zní velice podobně lidskému volání nebo výkřikům utrpení. Bezhlučný let v lidech vyvolával představy o zlých duších snášejících se ze stromů. A právě i ve zmíněném Macbethovi, nebo chcete-li Skotské hře se soví křídlo přimíchává do čarodějného lektvaru.

Dalším neméně neoblíbeným zvířetem se stal ve středověku kozel. Ač ještě v antice bylo toto zvíře ceněno pro jeho sexuální výkonnost a jak bylo již výše uvedeno byli k němu přirovnáváni římští mladíci, v době středověku upadlo v nemilost. Jakmile se totiž církev rozhodla, jak vlastně vypadá takový správný ďábel – kozlům odzvonilo. Rohy i podlouhlá brada a tu a tam navíc černá barva. Nepříjemný hlas -–nebo tedy mečení – podobající se skřekům stařeny. I černí kozlové se tedy museli mít před inkvizicí na pozoru. Jedinou jejich výhodou bylo jasné využití na vesnicích, a tak málokdo udal svého kozla kvůli čarodějnictví.

Ovšem pověsti o spojení kozla s ďáblem kolují dodnes. Jistě jste už někdy viděli pentagram – ochranný znak. A taky jste možná slyšeli o tom, že satanisté a jim podobné sekty nosí pentagram obrácený vzhůru nohama – a tak spodní dva bodce připomínají rohy kozla chtíče. Nebo přímo k pentagramu připojují kozlí hlavu – jednoduše nakreslenou.

Dále podezíranými zvířaty byli například králíci, fretky, kosi, vrány a ježci. Ale v dějinách jim nebylo prokázáno mnoho zločinů proti církvi, a tak upadli v zapomnění.

Čarodějná zahrádka

Kdo z nás by nechtěl umět kouzlit. Můžeme se o to tedy alespoň pokusit. Báby bylinářky byly známé již od starověku a léčivé síly některých bylin byly nakonec potvrzeny i lékařskou vědou. Proto je tady pro vás pár receptů.

Chtěli jste někdy létat? Čarodějnice to prý dokázali. Jako hlavní látky k létaní byl používán například rulík zlomocný, plody durmanu – obě tyto rostliny jsou silně toxické a vyvolávají zkreslené vidění. Pokud člověk tedy požil jakýsi odvar z těchto rostlin mohl snadno uvěřit, že letěl. Například nádherně rudofialový a zároveň i stejně jedovatý oměj, který byl zasvěcen bohyni Hekaté, je nebezpečný pro srdce. Jak narušuje srdeční rytmus vyvolává u lidí pocit možného pádu nebo letu vzduchem. Poslední silně toxickou přísadou byl odvar z bolehlavu, kterým se zahubilo mnoho známých osobností. Dalšími přísadami byli potom neškodný leknín, mochna. Většinou kytky nestačili a museli jste ještě přidat ropuší jed, plíce osla, prach z hrobu nebo tuk z nekřtěňátek.

Pokud jste někoho chtěli očarovat, tak jste to většinou měli daleko jednodušších, neboť plíce osla a podobné bylo jistě i tehdy nedostatkové zboží. Například k utlumení vášní zamilovaného muže postačil jen odvar z máku. Uvedl tohoto šípem Amorovým trefeného nešťastníka do spánku skýtajícího zapomnění. Což není překvapující, neboť účinky opia jsou dnes již dobře známé. Taková mandragora naopak měla vášeň zvedat. Také pomáhala ženám otěhotnět. Její zelené bobule byly nazývány jablka lásky. A zkroucený kořen mandragory připomínající lidskou postavu se často objevoval v lektvaru pro navrácení mužnosti. Blín černý se objevuje již v antických legendách. Právě pomocí blínu, bratrance zmíněného rulíku zlomocného, čarodějka Kirké proměnila Odysseovy druhy ve vepře. Růže – dlouho považovaná za symbol ženské síly – sloužila k připoutání váhavého nebo kolísajícího nápadníka.

Mezi léčebné rostliny většinou patřily rostliny s halucinogenními účinky. Protože v té době se používali hlavně ke zmírnění porodních bolestí nebo zmírnění bolestí umírajícího. Do jaké míry pomohli – Bůh ví?

Jako ochranné rostliny se používali divizna nebo Andělika. Obě tyto rostliny měli zahánět zlé síly. Rodiče své děti chránili před uřknutím tím, že do jejich šatů zašívali větvičky s plody jeřábů (jeřabiny). Cestovatelé si brali s sebou na cesty snítku pelyňku – věřilo se, že tato rostlina chrání před uřknutím.

Hony na čarodějnice

Kdy začala být magie považována za něco škodlivého? Nejprve žádný národ nepovažoval čarodějky za něco, co by mohlo škodit společnosti. Jistě pokud se prokázalo, že dotyčná osoba pomocí zlých sil ublížila jistému člověku, mohla ji jeho rodina potrestat dle libosti. Například islandská sága Eyrbyggia vypráví o vdově, která zaklínáním způsobila nemoc jednoho mladíka. Tato žena potom byla ukamenována mladíkovými příbuznými. Pokud si ale čarodějka někde v klidu patlala lektvary či snad dokonce léčila lidi, nebyla považovaná za hrozbu. Sálský zákoník vyhlašuje ovšem tresty mnohem mírnější – například pokud čarodějka pohltí svou silou muže, bude muset jeho rodině vyplatiti 200 zlatých šilinků, nebo míň pokud oběť pouze onemocní.

Na počátku 9. století potkal sám lyonský biskup rozvášněnou skupinu rolníků, která se chystala ukamenovat jednu ženu a tři muže. Na biskupovi otázky odpověděli, že tito lidé jsou vyvolavači bouře – tempestarii. Tato myšlenka není tak nepodložená neboť podle kronikářů chodilo Evropou mnoho lidí, kteří dokázali vyvolat bouři. Je to možná jen tím, že dokázali odhadnout, kdy přijde déšť, ale lidi to děsilo, tak jako tak. Důležité na tomto příběhu je to, že biskup podezřelé osvobodil. Až do 14.století byla ovšem magie brána jako denní chléb. Zaklínal vlastně každý – a přesto bylo tak málo procesů s čaroději.

Za změnu veřejného mínění na čarodějky nese vinu sama církev. Ta byla po rozpadu římského impéria jediná kdo mohl pojit západní svět. Církev začala mít ovšem strach z neustále přetrvávajících pohanských obřadů. I když tyto svátky veřejně odsuzovala – nemohla je potlačit, a tak je jen chytře zařadila do církevního kalendáře. A kdo pořádal okultní obřady mimo toto období byl čarodějem. Teď to znamenalo, že se spojil se zlými mocnostmi, alby ublížil.

V roce 1022 se konal v Orleansu velký soud s kacíři. Obvinění byli kacíři, protože kázali, že církev je zbytečná, neboť království boží je jen v našich srdcích. Byli odsouzeni a podle pověsti šli na smrt s radostným zpěvem, protože věřili, že Duch Svatý je ochrání. Jiné skupiny kacířů už se nedali zlikvidovat tak snadno. Ve 12. a 13.století se heretické hnutí katharů rozšířilo. Tito lidé žili velmi asketicky, neboť věřili, že tento svět je ovládán ďáblem. Někteří zvolili dobrovolnou smrt hladem, po té co přijali svátosti. Kathaři získali mnoho stoupenců ve Francii. Jejich hlavním sídlem bylo město Albi – proto také albigenští. Proti nim byla postavena křížová výprava papežem Inocencem III. Boj zuřil dvacet let a proměnil tento kraj v ruinu. Albigenští prohráli a jejich víra byla dál jen tajná. Tím podle některých historiků začali pravé hony na čarodějnice.

V roce 1233 papežským dekretem začala inkvizice ve Vatikánu svou činnost. Další století potom stravovala všechny své odpůrce. Typickým je osud valdenských v kraji Dauphine ve francouzských Alpách. V roce 1428 je inkvizice obvinila z vyvolávání démonů, přivolávání bouří, kanibalismu a atp. Než tento hon skončil bylo upáleno 110 žen a 57 mužů z této sekty.

Náhodná udání byla inkvizicí vítána jako cesta k mnoha dalším obětem. Například roku 1459 byl ve francouzském Arrasu odsouzen k upálení pro čarodějnictví jeden poustevník. Aby se zachránil před mučením udal ochotně prostitutku a staršího básníka, který byl do té doby znám jako velký ctitel Panny Marie. ti dva obratem obžalovali další a brzy začalo upalování. První z exekucí se konala roku 1460. Čtyři ubohé bytosti, včetně básníka a prostitutky, byly předvedeny na pódium před biskupský palác. Oblečeni museli být do tunik a miter s obrazy ďábla. Museli rovněž vyslechnout viny : například létali na sabaty a uctívali ďábla. Kvůli dostavení velkého počtu diváků musela být vypuštěna část o sexuálních orgiích provázených spolu s ďáblem. Když hranice vzplanula, proklamovaly oběti svou nevinu a volali zmírajícími hlasy, že jim byl přislíben život pokud přiznají vinu čarodějnictví.

Inkvizitoři tvrdili, že pouze čarodějové sami se stavějí proti upalování, a tak bylo brzy zastaveno jakékoliv lidství, protože i když jste jistě litoval nešťastníků na hranici, je lépe nebýt mezi nimi. V roce 1491 v Arrasu zasáhly pařížské úřady propustili dosud žijící na svobodu a ospravedlnili dosud umučené a upálené s tím, že došlo k justičnímu omylu.

K dalšímu velkému pronásledování čarodějnic došlo v 16.století v Anglii. Kdy se prý skupina bezbožných žen a mužů shromáždila ve skotském kostelíku, aby navždy změnila běh dějin. Za vykonavatele zlých skutků si vybrali kočku, kterou nejdříve pokřtili a poté protahovali živou ohněm. Nakonec ji přivázali k tělu mrtvého muže a tuto příšernou oběť hodili do moře. Ihned došlo k hrozivé bouři. Na moři v tu doby byla i loď Jakubem I. a jeho nevěstou. Loď k nemalému smutku čarodějů bouři unikla. Pravda o spiknutí proti králi vyšla na světlo o trochu později. Když dívka jménem Gilly Duncanová byla obviněna z čarodějnictví, k němuž se na mučidlech doznala, určila dalších sedmdesát obětí. Všechno to byli vysoce postavení občané Ediburku. Král Jakub se tehdy rozhodl, že je vyslechne sám. Jako první byla na řadě Agnes Sampsonová. Ta začala mluvit až po pár dnech, kdy ji kat škrtil, navlékl jí čarodějnickou uzdu atp. také do detailů popsala předchozí černou mši. Agnes byla ještě s Gilly a dvěma dalšími ženami upálena jako první ze všech. Jakmile se stal Jakub I. králem Anglie a tedy i Jakubem IV. Skotským – rozhodl se zpřísnit soudy s čarodějnicemi a dal základ podivné anglické justici té doby.

Jinak jednou z nejznámějších popravených čarodějek byla jistě Jana z Arku. V obžalobě proti ní stálo nejen, že poslouchala jakési hlasy, které ji radily, co má dělat, ale hlavně to, že se oblékala jako muž. Krátké vlasy a mužský šat byl nakonec důvod proč skončila na hranici. Málokdy ovšem ví, že i samotná panna Orleánská vše u soudu odvolala a zapřela. Tím pádem byla odsouzena jen k doživotnímu žaláři. Čtyři dny po rozsudku ji objevili hodnostáři cele v mužských šatech a když byla dotázána, proč se takto oblékla odpověděla, že jí to přikázali její hlasy. A to znovu vyvolalo, tentokrát pro Johanku, smrtelné soudní řízení.

Správná čarodějka se samozřejmě nejdříve musela poznat. Mezi osvědčené metody patřila nejen hranice, ale i dobrozdání vodou. Žena byla svázána do kozelce a hozena do jezera – pokud se zkoušená při zkoušce utopila, což bývalo docela časté – dočkala se správného křesťanského pohřbu. Tuto metodu použil i král Jakub I., protože věřil, že voda odmítne ty, kteří ze sebe setřásli svěcenou vodu ze křtu. Další usvědčující znamení byli například mateřská znaménka nebo jizvy. Obviněná se musela svléknout a její tělo bylo prohledáno kousek po kousku. Nakonec bylo celé popícháno jehličkou. Inkvizitoři totiž věřili, že musejí najít místo, kde nebude vytékat krev. To bude místo, kde se ženy dotknul satan. Lékaři dnes potvrzují, že šok oběti z veřejného svléknutí a bodání jehličkou mohl způsobit na některých částech těla anestetické místo – důkaz čarodějnictví. Také pokud nebyla vyděšená osoba schopná příkaz zaplakat, byla upálena. Přeci jen čarodějky nemohou ronit slzy.

Odpornost soudů s čarodějkami je dokázána i tím, že rodina odsouzené musela zaplatiti za její umučení. Něco ze středověkého ceníku: Za stětí a upálení …5 tolarů, za upálení zaživa na kole …4tolary, za vyříznutí jazyka…5tolarů, za pálení žhavým železem … 1tolar za přiložení, ale za trhání rozžhavenými kleštěmi jste nic neplatili, teda kromě poplatku za přiložení žahavého k tělu.

Dnes?

Dnes mohou díkybohu beztrestně vznikat různé sekty. Lidé mohou věřit čemu chtějí. V naší době je znovu velmi oblíbené čtení budoucnosti. To nám dnes poskytne, kterýkoliv plátek v podobě horoskopů. Nebo pokud chcete můžete zavolat jisté jasnovidce a ona vám za 38Kč za minutu poví, co vás čeká a nemine.

Lidové léčitelství dnes zastává pověstnou naději, která umírá poslední. Stejně jako bylinkářství. Dnes už se asi těžko najde někdo, kdo ještě bude chtít létat na koštěti, ale život věčný by nejspíš stále ještě mnoho lidí uvítalo.