Novodobá

africká historie

(včetně problémů dnešní Afriky)

Úvod:

Tento referát se zabývá jednak velice stručnou historií, zaměřující se především na historicky významné oblasti, počínající už v pravěku, ale hlavně se zaměřuje na období kolonialismu, jeho důsledky a také na problémy afrického kontinentu, které nejsou leckdy problémy výhradně afrického kontinentu a které mohou ovlivnit i každého z nás. Africký kontinent je určitě velice lákavý pro hrdiny a dobrodruhy, kteří do Afriky jezdí už dlouhá léta. V poslední době se Afrika stala i rájem leckterých turistů, kteří si jak rádi poleží na některé slunné písečné pláži či vyrazí na průzkum po četných památkách kontinentu. (Ať už z doby panování Římanů, Egypťanů či Arabů) Referát také zahrnuje názory obyvatelů Afriky o jejich leckdy žalostné situaci a také určitý závěr, který Afriku hodnotí z objektivního hlediska jako světadíl plný protikladů.

Průřez africkou historií začíná:

Na počátku bychom asi měli zmínit, že Afrika je označována za „kolébku lidstva,“ protože jedině tento kontinent je jediným místem, kde lze vysledovat nepřetržitý vývoj od předlidí přes opolidi a pralidi až k prvním představitelům homo sapiens. Vysychání Sahary mělo nesmírné následky pro celou Afriku: většina populací musela postupně migrovat různými směry, následkem toho bylo rozštěpení afrického vývoje, neboť Sahara se stala na dlouhou dobu bariérou mezi severem a jihem. Ve starověku se severovýchodní Afrika stala kolébkou jedné z nejstarších civilizací. Zvláštní podmínky v povodí Nilu umožnili velice pokrokové zemědělství. Vznikly dva státy v Horním a Dolním Egyptě, které mezi sebou bojovaly. Roku 525 přnl. dobyli Egypt Peršané a Egypt se stal Perskou provincií. Později Egypt dobyl Alexandr Makedonský roku 332 přnl., jímž začíná doba řecko-římská. Od roku 30 přnl. se stal Egypt součástí římské říše. Stal se nejdůležitější obilnicí Říma. Po rozpadu Římské říše připadl Egypt pod nadvládu východořímské říše. Nejvýraznější vliv Egypta se projevil v Núbii. Mořeplavci z fenických měst však pronikaly do západního Středomoří již na sklonku 2. tisíciletí přnl. za účelem obchodu založili řadu osad jak na Iberském poloostrově, tak i na pobřeží severní Afriky. K nejstarším fenickým osadám patřily Luxus v Maroku a Utika v Tunisku. Teprve v 9. století bylo založeno Kartágo. Největšího rozsahu dosáhlo Kartágo ve 4. a 3. století přnl. jeho souvislé území sahalo od Velké syrty až k dnešní Búžijí a zaujímalo rozsáhlé vnitrozemské oblasti, zejména v Tunisku. V polovině 3. století přnl. se rozhořel mezi Římem a Kartágem zápas o nadvládu nad Středozemím. (o čemž se nemusíme příliš podrobně zmiňovat). Pouze můžeme konstatovat, že Kartágo bylo roku 146 přnl. srovnáno se zemí. Na území Kartága byla pak vytvořena provincie Afrika, ostatní části severní Afriky byly přenechány numidským vládcům. Mezi těmi vynikl Jugurtha, který vedl válku proti Římu, přes počáteční úspěchy byl poražen a Numidie ztratila později svou samostatnost. Po celé římské období pak dochází ve všech provinciích k povstáním, které byly krutě potlačeny. Nicméně to bylo období ekonomické prosperity, kdy severní Afrika vyvážela velké množství surovin a plodin. Od 3. století byla i římská Afrika postižena všeobecným úpadkem. Na počátku 5. st. Se v severní Africe usadili germánští Vandalové, kteří podlehli nakonec tlakům Byzance. Byzantinci však ovládli jen některá pobřežní města od Tripolisu k Tangeru a nevelké území v Tunisku. Arabský vpád v 7. st. Se zpočátku nesetkal s odporem a místní obyvatelstvo dobyvatele někde i vítalo. Roku 695 dobyli Arabové opevněné Kartágo a roku 709 poslední Byzantské město Septem (dnešní Ceuta). Arabským dobytím skončilo starověké období v severní Africe, jež se nyní stává součástí arabského světa a islámské kultury. Co do rychlosti a rozsahu nemá arabský výboj ve světových dějinách obdoby: byla poražena Peská a Byzantská říše (ztratila provincie Sýrie, Palestina a Egypt) a vznikla Sasákova říše na jejímž území později arabský stát – chalífát. Sto let po smrti Muhammada se rozkládala arabská říše od Pyrenejí k Atlantskému oceánu a ke břehům Indu. (zaujímala tehdy území větší než římské impérium v době největšího rozmachu). Mnohem těžší bylo podrobení Maghribu (arabsky západ), které trvalo více než půl století. Koncem 15. a počátkem 16. století znamenal v Africké historii zásadní přelom vyvolán novými dynamickými silami mimo Afriku. První byla expanze západoevropských národů, nejdříve Portugalců a Španělů do zámoří a pak rozmach moci osmanských Turků ve Středomoří, tyto faktory se odrazily v africkém vývoji převážně negativně. Obchod s otroky byl od samého začátku nedílnou součástí portugalských plaveb. Na pobřeží od Maroka k Senegalu se věnovali první mořeplavci především získáváním otroků. V 16. století našli otroci z afriky uplatnění zejména v Amerických koloniích jako levné pracovní síly. V pozdějších stoletích se vyvinul pozoruhodný trojúhelník ekonomických vztahů mezi Afrikou, Amerikou a Evropu. Afrika dodávala otroky na americké plantáže a doly, zde bylo jejich prací vyrobeno zboží, jež bylo dovezeno do Evropy, kde bylo draho prodáno. Po celou dobu trvání obchodu s otroky byly hlavními centry vývozu tyto oblasti: dnešní Ghana, Togo a Benin. Obchod s otroky velmi vyčerpal africký kontinent, došlo ke stagnaci přirozeného vývoje, úbytku pracovních sil a to všechno ještě později umocnilo koloniální pronikání a pozdější imperialistické rozdělení Afriky.

Jak to začalo:

Už tedy jistě víte,že Afrika má dlouhou historii. Dá se říci, že jednu z nejdelších. Tudíž byste mohli považovat období kolonialismu (mezi léty 1880-1960) za zanedbatelné. Ve skutečnosti měl ale velký vliv na nynější i budoucí život celého kontinentu. Jeho podobu si určitě uvědomujete v komplexních vztazích mezi Evropou a Afrikou a v důsledku způsobeném těmito vztahy, kdy se africké země staly nezávislými. Ještě na počátku 19. století byla Afrika směrem do vnitrozemí pro Evropany neznámou oblastí. Po roce 1880 se postupné a slabé pronikání založené hlavně na obchodování začalo měnit v otevřenou vojenskou agresi. Během dvaceti let byl celý kontinent (kromě Libérie a Etiopie) okupován evropskými imperialistickými mocnostmi – Velkou Británií, Francií, Německem, Belgií, Portugalskem, Španělskem a Itálií. Tato okupace udělala z Afričanů závislé koloniální subjekty, s nimiž mohli kolonisté libovolně nakládat. Cílem kolonialismu v subsaharské Africe bylo uspokojit měnící se politické, ekonomické i sociální potřeby Evropy v 19. století a k tomuto účelu přetvořit africké společnosti. Forma kolonialismu byla ovlivněna na jedné straně charaktery vládních institucí a společností metropole, včetně vlivů obchodních a dalších zájmových společností, jako je např. církev, a na straně druhé sociální strukturou a materiálními předpoklady kolonie.

Na konci 19. století Evropané začali vidět Afriku jako důležitý prostor, jehož přírodních a lidských zdrojů mohou neomezeně využít při uspokojování svých ekonomických, sociálních i psychologických potřeb v měnících se podmínkách nastupující éry moderny. Právě tento vývoj se stal pro subsaharskou Afriku zlomovým i díky stoupajícímu významu koncepce geopolitiky a s ní těsně souvisejícím nacionalistickým rétorikám, v jejichž praktickém využití nechtěla rozhodně zůstat pozadu žádná z evropských mocností, tedy ani prušácké Německo. Atmosféru doby plné napětí, vzrušení a nadšení potvrzuje nejen série "slavných" expedic a jejich zpráv, tentokrát již pocházejících ze srdce Afriky - symbolicky nazvaného Dark Continent (černý kontinent) - a rozšiřovaných díky dostupnému tisku, ale i konference poukazující na mimořádné filantropické a vědecké zájmy významných jednotlivců, jako byl Leopold II. či královna Viktorie, za nimiž ve skutečnosti "stály" hospodářské a politické zájmy. Diplomatické šarvátky mezi soupeřícími evropskými mocnostmi na čas utichly na přelomu roku 1884/1885 po berlínském setkání třinácti států (včetně USA), které přijaly pozvání německého kancléře Bismarcka a jeho radu řešit rozdělení Afriky na "rýsovacím stole".

Spousta Evropanů v 19. století snila o ráji plném dobrodružství a o blahobytu. Proto milióny zbídačených Evropanů hledaly lepší život sice v dalekých zemí, ale kontrolovanými vlastním státem. Díky přesvědčení o vlastní technické a intelektuální nadřazenosti koloniální mocnosti omezovaly jakékoli investice na minimum a zaměřily se pouze na ekonomické využití. Základním rysem jejich strategie bylo nucené pěstování bavlny převážně v nevyhovujících klimatických a půdních podmínkách. Byly ignorovány jak agrotechnické, tak i ekonomické a sociální požadavky. K tomu je však třeba dodat, že i přesto zůstalo pěstování bavlny v tropické Africe dlouhou dobu významným zdrojem zisku, jímž bylo možné pokrýt deficity státní pokladny v době zvyšující se role státu v ekonomice. Celou tíhu neekonomické, avšak ziskové výroby levné bavlny nesli afričtí pěstitelé, kteří byli postupně degradováni na nuceně nasazené pracovní síly. Tím byly v podstatě vytvořeny předpoklady k "rozvoji nerozvojovosti" původní africké ekonomie, jež na konci koloniálního období byla nejen slabá, ale hlavně nechráněná vůči působení rozvíjejících se neokoloniálních vztahů, jež prohlubovaly její přidružené postavení vůči industrializované ekonomii metropole. S koloniálními daněmi souvisela praxe omezování volného pohybu lidí pomocí nařízení o povinném nuceném pracovním nasazení, což doslova "přikovalo" obyvatele k místům pěstování bavlny. Neomerkantilismus, protekcionismus a geopolitické zájmy hrály důležitou roli právě ve vztahu ke koloniím už při vzniku první světové války. Válka znamenala zvýšený zájem o kolonie jako o spolehlivé zdroje surovin i vojáků. První výstřely první světové války v tropické Africe padly během společné britsko-francouzské invaze do německé kolonie Togo v srpnu 1914 a přinesly brzké vítězství spojenců po kapitulaci tamější německé koloniální posádky. Více než dva miliony Afričanů (z nichž 200 tisíc ztratilo život) se nechtěně staly účastníky první světové války. Po jejím skončení zvyšovaly koloniální mocnosti své snahy o pevnější začlenění kolonií pod přímý vliv metropole. Následovalo trvalé osídlování a zahrnutí kolonií do politických, ekonomických a sociálních struktur metropole, jakožto trvalých součástí impéria, v nichž impéria prosazovala své ekonomické i politicko-strategické zájmy. V případě Británie šlo např. o zajištění volného přístupu k bohatým ložiskům zlata a o kontrolu povodí Nilu a v případě Francie, o význam surovinově bohaté pánve řeky Konga a jejího vyústění do Atlantského oceánu. Evropské mocnosti začaly soupeřit o získání a kontrolu nových území jako zdroje surovin a odbytiště a zároveň se zvyšoval zájem o řešení sociálních problémů industrializující se Evropy přesídlováním a z hlediska metropole se tedy kolonizace subsaharské Afriky stala nevyhnutelnou. I když tyto změny přinesly určité uvolnění v koloniálním režimu, vzhledem k jejich nedůsledné realizaci a k rozporům mezi různými zájmovými a politickými skupinami v metropolích se kolonie nakonec ocitly ve stejné situaci jako předtím. Ovšem v tomto stadiu vývoje byly změny v postojích metropole podmíněny i novou situací v koloniích, tj. růstem organizovaného odporu v rámci antikoloniálních a nacionalistických hnutí, která přímo navázala na primární předválečná masová hnutí, jako bylo např. povstání na území německé tropické Afriky.

Situace od roku 1960:

Na rozdíl od Asie, Blízkého a Středního východu, severní Afriky, střední a jižní Ameriky setrvávala převážná většina zemí subsaharské Afriky na konci padesátých let v koloniálním područí. Proti imperialistickému útlaku a vykořisťování se spojují všechny revoluční síly. Národy, které budují socialismus a komunismus, revoluční síly dělnické třídy v kapitalistických zemích, národně osvobozenecký zápas utlačovaných národů, demokratická hnutí, všechny tyto veliké síly současnosti se spojují do jednoho mohutného proudu, který podemílá a rozrušuje světovou imperialistickou soustavu. Úplný krach kolonialismu je nevyhnutelný. V roce 1960 dekolonizační proces zaznamenal nejvýraznější úspěchy. V průběhu 1. ledna do 1. října dosáhlo vyhlášení politické samostatnosti 14 bývalých francouzských kolonií v tomto pořadí: Kamerun, Togo, Federace Mali (rozpadla se na Senegal a Mali), Madagaskar, Dahome, Niger, Horní Volta, Pobřeží Slonoviny, Čad, Ubangi-Šari (přijala název Středoafrická rep.), Kongo, Gabun, Mauretánie, Somálská rep., Nigérie. V 17 bývalých koloniích se však osvobozenecké hnutí nerozvíjelo se stejnou intenzitou. V čele Mali stáli revoluční demokraté, kteří prosazovali velmi pokrokovou orientaci ve vnitřní a zahraniční politice. Nejdůslednějšími bojovníky proti kolonialismu za úplné osvobození kontinentu a za společenský pokrok byli členové afrických marxisticko-lenninistických stran. Tehdejší ghanský ministerský předseda Kwame Nkrumah v zahajovacím projevu konference v Akkře charakterizoval hlavní cíl společné aktivity slovy: „Nacházíme se zde proto, abychom studovali cesty a prostředky k zajištění naší těžce vykoupené nezávislosti, abychom rozšířili hospodářské a kulturní styky mezi našimi zeměmi a abychom vypracovali efektivní formy pomoci našim bratrům, kteří jsou ještě pod koloniální nadvládou.“ Na závěr této konference byla přijata deklarace o usilování a prohlubování africké jednoty, o zvyšování živ. úrovně obyv. a nejoptimálnějším využíváním přírodních zdrojů. Den zahájení konference 15. duben 1958 byl vyhlášen za Den africké svobody.

Myšlenka africké jednoty byla na přelomu 50 a 60 let velmi populární, měla mimořádně aktuální význam, neboť pomáhala čelit stupňování rozporů ve vztazích mezi mladými státy a růstu vnitropolitického napětí. Kwame Nkrumah na Casablanské konferenci některých afrických států (3-7. leden 1961) prohlásil: „Nejvíce se bojím toho, že nebudeme-li co nejdříve formulovat plány africké jednoty a nepodnikneme-li aktivní kroky k politickému sjednocení budeme brzy mezi sebou bojovat. Imperialisté a koloniátoři budou stát za jevištěm a tahat za drátky, aby nás v zájmu svých ďábelských plánů v Africe přiměli si podřezat hrdla. Nejaktivněji za podporu myšlenek africké jednoty vystupovali členové ghanské Lidové strany Konventu, Guinejské demokratické strany a maliského Súdánského svazu. Ghana, Guinea a Mali se v Roce Afriky spojily do federace, která prováděla koordinovanou pokrokovou zahraniční politiku. Dne 29. dubna 1961 bylo na schůzce nejvyšších představitelů Unie v Akkře přijato rozhodnutí o změně tohoto koordinačního útvaru ve Svaz afrických států. Jakmile kolonialisté pochopili, že se kolonialismus pod tlakem národnostních hnutí začal hroutit, změnili strategii a vybudovali soustavu nerovnoprávných hospodářských vztahů, jež sleduje zachování jakéhosi imperialistického režimu, tento systém nazýváme neokolonialismem.

Později byla založena Organizace africké jednoty, jejíž hlavním cílem je obrana proti rasistické JAR a proti jiným agresivním silám. Organizace dohlíží nad udržováním suverenity jednotlivých afrických států a jejich nezávislosti. Praktická realizace tohoto projektu je daleko složitější, protože jí v cestě stojí rozmístění francouzských a amerických pozemních sil na afrických základnách. Zejména Francie nadále zasahovala a zasahuje do vývoje v oblasti od Džibuti po Senegal. Od konce 70. let se výrazně zvýšila vojenská angažovanost Spojených států na africkém kontinentu. Tato angažovanost je odůvodňována tím, že prý je USA ohroženo v případě zastavení dovozu některých strategických surovin. Z této situace, která Afriku nesporně rozděluje, sehrálo značný význam rozhodnutí 8. zasedání Organizace africké jednoty koncem ledna 1984 v Akkře. Na závěr jednání byl přijat protokol, předpokládající vytvoření Orgánu pro obranu Afriky, jež by měl koordinovat činnost afrických ozbrojených sil. Orgán má současně podporovat národní osvobozenecká hnutí. Boje o nezávislost a nejen o ni však probíhají nadále i přes nesouhlas Orgánu pro obranu Afriky a hlavně Organizace spojených národů. Důvody nejsou sice vždy zcela zřetelné, avšak ty ekonomické jsou v případě Afriky právě ty nejzřejmější.

Afrika 21.století – prostor pro beznaděj
Světová zdravotnická organizace vyhlásila v 60. letech frontální útok proti největší africké metle malárii, tedy proti jejímu přenašeči, jednomu z druhů komárů Anopheles. Neuspěla tehdy a tak se vrhla na další metlu třetího světa - pravé neštovice. V roce 1978 byl vyléčen údajně poslední nemocný člověk kdesi v Somálsku a WHO (World Health Organization) si připsala velký úspěch. V tu dobu už ale v tehdejším Zairu (a jak se dnes ukazuje, i v jiných zemích) si začala vybírat svou daň další záludná nemoc, teprve mnohem později nazvaná AIDS.
A opět za jejím vznikem stojí nejnemocnější srdce kontinentu - Kongo, právě tam na tzv. kinshaské silnici, která de facto dnes už neexistuje a dříve spojovala západní pobřeží s východem kontinentu, se asi někde poprvé zřejmě náhodou od jakési opice nakazil onen už nikdy nepoznaný pacient číslo 1, kterému můžeme za AIDS poděkovat. Ten, jehož výjimečnost spočívala v tom, že dokázal onemocnět na dosud pouze zvířecí smrtelnou chorobu a ještě než za několik let zemřel, dokázal jí v dobách občanské války nakazit jistě desítky dalších osob.
Ze stejných míst zřejmě pochází i další nemoci, které nám však připadají vzdálené a téměř nepravděpodobné - nejen novináři zprofanovaná hemoragická horečka Ebola, která vás zabije z více než devadesátiprocentní pravděpodobností do týdne až čtrnácti dnů, ale i její mnohem méně známější, leč ještě děsivější příbuzní, Marburská horečka, horečka Lassa či libozvučně nazvaná horečka onyongo-nyongo.
Otevíráním se Afriky světu a světa Africe se pak lehce může stát to, co je zatím nepředstavitelné - přenos některé z nich (či jiné úplně neznámé) do Evropy a její rozšíření. Stačí připomenout relativně málo nebezpečné morové nákazy přinesené do Evropy při ve srovnání s dneškem velmi neefektivním stěhováním národů.
Při smrtelnosti blízké sto procentům, několikadenní inkubační době i při neexistenci specifického léku se takováto dosud nepříliš poznaná nemoc vyznačující se vysokou virulentností může lehce rozšířit v hustě obydlených oblastech, které zatím zachraňuje právě katastrofální zaostalost Afriky, tedy specificky fakt, že nemocný se prostě do Evropy nedostane včas. Navíc jak u Eboly tak u Marburské horečky byla experimentálně prokázána možnost přenosu viru vzduchem a vůbec jejich neobyčejná odolnost. Například virus HIV způsobující AIDS přežije na vzduchu pouhých 20 vteřin, zatímco původce Marburské horečky vydrží i 5 dní a navíc pod vodou!
Dvacáté první století některou z těchto chorob z Afriky dozajista přinese a vyvolá tak další odpor vůči tomuto neměnícímu se zaostalému kontinentu.

CO SI MYSLÍ O VIRU HIV OBYVATELÉ AFRIKY ???
KEŇA, NAIVASHA
Naivasha je město v centrální části země, velké asi jako Tachov či Nymburk. Díky blízkosti národního parku Hells Gate je město navštěvováno turisty ze všech koutů světa, většinou mladými lidmi. Turistika, pěstování květin a zeleniny vytvářejí pracovní příležitosti, za kterými se sem stahují lidé nejrůznější kmenové příslušnosti z celé Keni. Město je také důležitou zastávkou pro řidiče kamionů, brázdící se svými přetíženými koráby silnice mezi přístavem Mombasa, západní Keňou a ugandskou Kampalou.
Místní prostitutky pracují zásadně bez pasáků a jsou vytíženy hlavně o víkendech, kdy je možné ulovit kromě řidičů kamionů i nějakého přiopilého úředníka či Masaje, který po týdnech v savaně touží užít si slastí civilizace. Všední dny bývají na potenciální klienty daleko slabší a většina holek přežívá, jak se dá, většinou coby námezdní síly na některé z květinových farem.
Jenifer Wangari Ruhi, 25 let, svobodná, prodavačka, kmen Kikuju:
"Přes týden pracuji ve firmě prodávající nápoje, pivo, whisky, colu a tak... Přežít se dá, ale není to žádný zázrak. Sexem si přivydělávám jenom občas.. Klienty si rozhodně vybírám - nešla bych s každým, rozhodně ne s kamioňákem. Od těch se tady už nakazilo hodně holek AIDS, hlavně těch mladších.
Roznesli to tady řidiči kamionů, kteří jezdí do Zairu a Ugandy a tam spí s místníma šlapkama. Já jsem si nechala dělat testy na AIDS několikrát, pokaždé byly negativní. Bez potvrzení, že nemáš AIDS, tady těžko zavadíš o lepší práci... Jednou bych se chtěla taky vdát, ale za bělocha, ty jsou romantický a nebijou manželku. Já bych chtěla nejraději Němce, vdát se a jít s ním do Německa. Moje kamarádka se tam vdala a je děsně šťastná..."

GHANA, NUNGUA
Nungua je vlastně předměstím velké Accry, hlavního města země. Chloubou Nunguy je Coco Beach Resort, malý ubytovací komplex s kempem nacházejícím se přímo u pláže. Prostitutky se sem trousí po jedné, pracují samy na sebe, bez pasáků či party kolegyň. Jsou velice suverénní. Holky, kterým prostituce slouží jako přilepšení k běžnému občanskému povolání, jsou většinou kadeřnice a sekretářky a fungují zde pouze na nedělních tanečních večerech.
Grace Amwako, 28 let, svobodná, vedoucí kuchyně na Coco Beach, kmen Twe:
"O nemoci AIDS se v Ghaně hodně moc mluví, asi jako o žádné jiné. Osobně neznám nikoho, kdo by ji měl, ale to se vlastně těžko pozná, že ano? Všude se tady propaguje používání kondomů a většina lidí, alespon těch vzdělaných, si to bere k srdci. Jsou tu samozřejmě také prostitutky, hlavně na Labadi Beach, o těch se říká, že je každá druhá HIV pozitivní. Z příležitostných šlapek to asi tak vysoké číslo nebude. Myslím si, že AIDS se dostal do Ghany z Pobřeží slonoviny. Říká se, že skupina holek z jedné vesnice v Ashanti regionu fungovala jako prostitutky v Abidjanu. Po půl roce se vrátily do domovské vesnice, kde několik měsíců poté proběhlo hromadné očkování proti nějaké nemoci, bohužel jednou jehlou. Takže se nakazila celá vesnice včetně dětí. Do dvou let prý celá vesnice vymřela. Já osobně mám z AIDS strach. Před rokem jsem se nechala i testovat ve vojenské nemocnici, a tak vím, že jsem negativní..."
Ibrahim Afang, 54 let, ženatý, elektroinženýr, kmen Fanti:
"Nemoc AIDS je určitě hrozná věc! Jediné, co mne v této otázce naplňuje optimismem, je to, že jednou z nejpostiženějších zemí jsou USA, které mají dostatek ekonomických zdrojů na výzkum a vývoj potřebných léků. Kdyby se AIDS týkal jenom Afriky, bylo by to mnohem horší."

TOGO, LOMÉ
Lomé je hlavním městem republiky Togo, bývalé německé a poté francouzské kolonie. Večerní, či spíše noční Lomé nezapře svůj frankofonní image a nabízí mnohem více možností povyražení než podobná města v sousední Ghaně. Vykřičené domy zde mají personál až z dalekých Filipín, jsou tu luxusní noční kluby a v boudách z vlnitého plechu na předměstí si můžete zatancovat místní lambadu až do ranního kuropění. Ulice se hemží hustlery - vlezlými "průvodci" turistů, jejichž služby mohou znamenat slušný průvan pro vaši peněženku.
Marco Santana Dosseth, 24 let, svobodný, hustler, kmen Ewe:
"AIDS zavlekli do Afriky určitě běloši. Soudím tak podle toho, že u nás nemáme homosexuály, ale v Evropě a v Americe je jich plno. Četl jsem také v novinách, že jeden belgický pracovník OSN nakazil v Burundi 80 afrických děvčat virem HIV. Tady v Togu není AIDS zas tak moc rozšířený, protože sem nejezdí tolik bílých turistů.

Závěr:
AFRIKA je národopisně i zeměpisně nejbohatším kontinentem světa. Kontinentem na němž žijí stovky národů a kmenů a mluví se asi sedmi sty různými jazyky a nářečími. Do celé Afriky proniká závratnou rychlostí civilizace a přináší s sebou moderní města, školy, nemocnice, obchodní domy a průmysl. I přesto je ještě několik domorodých kmenů věrno svému tisíce let starému, tradičnímu a z našeho pohledu primitivnímu způsobu života a civilizaci odmítá. Je to země nesčetných protikladů. Přestože na hlavní nairobské třídě můžete koupit nejmodernější auto a poobědvat v luxusní restauraci, tak pouhých deset kilometrů za městem naleznete vesnici hrdých Masajů, kteří pomalovaní s oštěpem v ruce střeží nedaleko svých chýší uplácaných z hlíny a kravského trusu, svůj hubený dobytek. Proto i dnes ještě stále platí, že v Africe není nouze o překvapení a každý tam najde vždy něco nového.
Shrňme si co tedy, od Afriky a z Afriky můžeme ve 21. století čekat?
Politicky bude Afrika nadále nestabilním kontinentem, kde se rozdíly mezi státy budou zvyšovat. Bude sice ubývat občanských válek, ale výměnou za konflikty spíše regionální, bez velké angažovanosti velmocí, boji budou zachváceny větší oblasti a tak se jim dostane také větší popularizace ve světě.
Politickou nestabilitu bude následovat nestabilita ekonomická, ve velké části zemí bude dále stagnovat produkce, nebude se zlepšovat infrastruktura a v návaznosti na to bude zase zpětně docházet k odstředivým tendencím, které budou dále prohlubovat nestabilitu politickou a tak dále dokola. Investice se budou diverzifikovat jen na několik málo států, zatímco v těch ostatních budou podnikat pouze noví dobrodruzi a hazardéři riskující velkou ztrátu a věřící ve velký zisk.
Bez ekonomické podpory a politické stability začne dále odumírat tradiční kultura, staré hodnoty však budou nahrazeny jen zčásti novými importovanými, neboť na masový import nebude ze strany světa zájem a ze strany domácího obyvatelstva zase nedostatek financí (ne náhodou je subsaharská Afrika - kromě jižní Afriky - jedinou oblastí světa, kde nenajdete McDonalds).
Africké megalopole se budou zmítat ve víru kriminality vyvolané vysokou nezaměstnaností, což ještě více prohloubí nedůvěru Evropy, která bude znát především hlavní města.

Zpracováno podle: Lacina Karel a kol., Nejnovější dějiny Afriky, Praha 1987